Quo Vadis 2026

Závod měl startovní okno v 1.30 v noci, v sobotu 14. 3., a to z Ústí nad Labem. Bylo to tedy jednodušší s dopravou na start. I když jsem využil příležitosti a nechal jsem se odvézt Honzou​ a Hankou​. V jednu ráno jsme tedy byli na startu, kde proběhla registrace. Tam jsme se potkali s dalšími UL-TRAILáky: Lenkou​ a Martinem​, Ivou, Dášou​ a Lenkou​. Ještě pár dalších lidí, co jsem třeba znal jen od vidění. Byl jsem předem domluvený s Ivčou​, že si to zaběhneme na pohodu spolu. Dokonce se den předem připravila tak, že do Velemína​ hodila auto, a tak jsme měli zajištěnou cestu zpět.

Vyfasovali jsme itinerář a kartu pro zápis kontrolních bodů. Registrace se většinou u Olafových​ akcí protáhne, a tak se startovalo až v 1.55 hodin ráno.

Větruše - Dolní Zálezly

Celá skupina asi 140 běžců a chodců vyrazila do závodu. Hned ze začátku nás čekal výstup na Větruši​. Šetřili jsme síly, a tak jsme v klidu šli. Skupina byla zatím hodně pohromadě, ale to se většinou během prvních pár km roztrhá na malé skupinky.

Za parkovištěm u hotelu jsme se alejí vydali na NS Vrkoč​, která nás měla vést. Běželi jsme vzhůru. Hlídal jsem si pozici Ivči​, abych ji někde v té tmě neztratil. Přede mnou byla Lenka​. Martin​ vyletěl dopředu, stejně jako Dáša​ a Lenka​. Honzu ​s Hankou​ jsem už neviděl, ale asi byli někde za námi. Vyběhli jsme nahoru k zahrádkářské osadě, kolem Soudného vrchu​ a konečně jsme se napojili na stezku. Tato část příjemně odsýpala. Byla sice tma, ale čelovky to jistily a cesta je celkem pohodlná.

Za neustálého povídání jsme minuli místa, kde bychom se asi jinak zastavili na kochání, ale tma a závod tomu chtěly jinak. Doběhli jsme až na rozcestí​, kde jsme zahnuli dolů do Vaňova​. Když jsme doběhli mezi první baráky, tak jsem si už sundal bundu, dvě vrstvy pod ní stačily, bylo celkem teplo. Bundu jsem si za pomoci Ivči​ narval do batohu a valili jsme dál. Bylo však znát, že nedaleká přítomnost řeky snížila teplotu, zde rozhodně bylo chladněji, alespoň pocitově.

Běželi jsme podél Pražské ulice​, skoro pod Vrkoč​. S Ivčou​ jsme se nějak zakecali a málem jsme ji přeběhli, ale ostatní nás upozornili. Znova jsme začali stoupat nahoru, až kousek pod Vaňovský vodopád​. V té tmě byla vidět před námi jen řada čelovek. Některé byly docela vysoko nad námi, až se to zdálo nemožné, že je to tolik. Na rozcestí​ jsme pak zahnuli na Vyhlídku​, kde byl další kontrolní bod. Zaškrtl jsem si další křížek do karty a začali jsme sbíhat na druhou stranu dolů, opět do Vaňova. Cestou jsem si odskočil, Ivča​ se mi trochu vzdálila, a dohonil jsem ji až na konci obce, než se začalo opět stoupat vzhůru.

Kdyby cesta vzhůru vedla po cestě, tak by to v té tmě celkem šlo, ale nesmělo by se jednat o Olafův​ závod. Hned za první zatáčkou nás svedl z cesty a jen jsme hledali výrazné šipky na stromech. Začali jsme se škrábat vzhůru strání, lesem. Aktuálním cílem byly​ kontrolní body: č. 4 - Pod Milenci; č. 5 - Pod Feratou a č. 6 - Skály. První z nich - 4, byl ještě v pohodě. Další však byl hodně vysoko a museli jsme se opravdu drápat vzhůru. Konečně jsem tedy vytáhl i hůlky, které jsem zatím nepotřeboval, a byl jsem za ně rád. Hlína se pod nohama sypala, přelézali jsme padlé stromy, neviděli jsme na krok. Naštěstí nás humor nepřecházel a nějak jsme to zvládli. Odškrtli jsme si další bod, našli jsme feratová lana a podél nich jsme se konečně dostali nahoru, na vyhlídku Skály​. Tam jsme odškrtli další bod a konečně jsme po normálním povrchu běželi dál.

Běželi jsme kousek po silnici, pak jsme zabočili na cestu a k dalšímu bodu - Vaňovský vrch​. Ten jsme bez problémů zdolali. Následoval seběh, trochu rychlejší a doběhli jsme do Chvalova​. Odtud jsme pak po normální cestě a silnici doběhli na nádraží Dolní Zálezly​, kde jsme si odškrtli další bod.

Kletečná - hora jedna zbytečná

Proběhli jsme s naší, již zkonsolidovanou skupinou (s Lenkou​, Ivčou​ a Andreou​), Dolní Zálezly​ a za nimi jsme se začali škrábat do dalšího kopce, těsně pod Mlynářův kámen​. Chvíli jsme pak běželi po vrstevnici a vyběhli jsme kousek od Dubice​. To byl celkem pohodlný úsek. Aniž jsme si to pak uvědomili, tak jsme Dubicemi​ proběhli a napojili jsme se na část trasy závodu Dubická trailová. Což jsem ale poznal až později u jakési aleje. Před odbočkou na Rozhlednu Radejčín​ jsme opět uhnuli z cesty a sestoupili jsme o něco níže na neznačené cesty. Zde začal úsek neustálých výstupů a sestupů cestou necestou.

Odškrtli jsme si další body. Zde se k nám přidal jakýsi Martin, který je tu doma a znal tu každý kout. Skupinka se tedy rozšířila. Vyškrábali jsme se nad tunel Prackovice​, na vrchol Debus​. Už bylo cítit slabé svítání, ale stále ještě byla všude tma. Před námi jsme na protějším svahu (asi to byl svah) viděli skupinku čelovek. Říkal jsem si: "Tam bych se nechtěl škrábat", ale znáte to sentiment_satisfied. Seběhli jsme z Debusu​, přeběhli malou loučku a hned zase do dalšího kopce. To byl kamenolom​ a dostali jsme se až na jeho okraj nahoře. Svítání lehce pokročilo a obloha tu hrála všemi barvami. Slunce ale nikde. Nicméně zde je určitě krásná vyhlídka. Hustota kontrolních bodů zde byla větší. Kartička se záznamem se začala podobat jarnímu salátu.

Pak jsme seběhli opět dolů. Kousek jsme běželi po kolejích, po kterých už zjevně hodně dlouho žádný vlak nejel. A hned nato další stoupání, k dalšímu kamenolomu na další Výhled Prackovice​. Výstup byl celkem prudký, obtížnější, ale už bylo trochu více vidět. Ale čert ví, co je lepší. Možná i to, že to vidět není. Výhled nad dalším kamenolomem byl také krásný. Nicméně nebyl čas ztrácet čas, a tak jsme zanechali kochání a stočili se od kamenolomu k rozcestí Pod Kubačkou​. Zde jsme dohnali dva kluky, se kterými jsme chvilku klusali. Byla to vysmátá dvojice, která si běžela svůj úplně první ultra. Což jsme jim pochválili, hlavně tu volbu takového snadného ultra (sarkasmus).

Přiblížili jsme se k obci Kletečná. Cestou jsme ztratili vysmátou dvojici i Martina. A hlavně už se celkem rozednilo, a tak jsme sundali čelovky. ​Je to pro mě vždy taková malá úleva. Začali jsme stoupat na Kletečnou​. Cesta celkem pohodlná, oproti předchozím výstupům úplně normální. Lenka​ se od nás trochu trhla dopředu. Já zůstal s holkama poněkud opožděn. Zanedlouho jsme byli nahoře. Za tento výstup jsme však dostali krásnou odměnu v podobě vycházejícího slunce. Čeho jsem si ale všiml bylo, že zde chybí mohyla, která tu vždy byla. Škoda. Teď už vůbec není důvod sem lézt. Zbytečná hora.

Královna, Kostomlaty a nekonečná cesta

Seběh z Kletečné​ mě zdržel. Nejde mi to. Respektive nejde mi to tak rychle, jak bych chtěl a jak to jde ostatním. Hodně mi utekli. Navíc jsem se zdržel (WC), a tak jsem měl co dělat, abych zbytek bandy doběhl. Dohnal mě Filip​ (alespoň myslím, že to byl on). Chvilku jsme klusali spolu. Doběhli jsme na rozcestí Paška pole​. Zde byla hezká dopravní značka: VELEMÍN 3 km. To zní dobře, na to, že to do cíle máme ještě asi 30 km. Chtěl jsem dohnat holky, a tak jsem Filipa​ opustil a hnal jsem se dopředu. Běželi jsme stejnou cestou na Milešovku​, jako při Vokobergu, tedy na rozcestí Nad Velemínem​ a pak nahoru. Zde jsem dohnal holky a pokračovali jsme opět společně. Zezadu nás pak dohnal i Filip​ a skupina se opět rozrostla. Lenka​ už byla dál před námi.

Nahoře jsme si odškrtli další bod a valili jsme dál. Další seběh dolů, přes Černčice. Během seběhu mi všichni zase utekli. Měl jsem co dělat, abych pak alespoň dohnal Andreu​, se kterou jsem pak pokračoval dál. Za Černčicemi​ jsme si dali nějaký gel a běželi dál. Další zastávka měla být s občerstvením, asi za 4 km. Klusali jsme na pohodu. Když to bylo více do kopce, šli jsme, když po rovině, klusali jsme. Hodně jsme si povídali. Oběhli jsme Zvon, přeběhli silnici a lesem jsme pokračovali po značené turistické cestě ke Stříbrnému vrchu, který jsme ale oběhli. Za chvíli jsme pak doběhli k občerstvovačce ​​​pod zříceninou Kostomlaty​. Zde nás čekala luxusní občerstvovačka. Asi po 5 letech jsem si dal bílý chleba s paštikou. Mňam. Na této stanici jsme dohnali Ivu​ s Filipem. Naše dvojice se tak zkonsolidovaly do dalšího úseku.

Za občerstvením jsme pokračovali dál. Zříceninu​ jsme minuli a pokračovali jsme po cestě více na jih. Jak je pak Olafovým​ zvykem, zavedl nás z cesty přímo nahoru, na další kopec - Kloč (Pařez)​. Přímo nahoru, mimo značenou cestu. Během výstupu jsem se Andree​ vzdálil, ale bylo mi jasné, že mě při nejbližším seběhu dožene. Už mi to tak neběželo jako na začátku, únava byla znát. Od startu to bylo už nějakých 37 km a nastoupáno jsme měli přes 2000 m. Nahoře jsem tedy nečekal a běžel jsem dál.

Zanedlouho mě samozřejmě dohnala a dál jsme zase běželi spolu.  Čekal nás cca 8kilometrový úsek k dalšímu bodu - Lipská hora. Cesta k ní byla nekonečná. Hodně jsme povídali. Popisoval jsem Andree​ místní okolí, úseky, ale stejně to nějak neubíhalo. Bylo to únavné. Kopce jsme chodili, pak jsme zase klusali, už toho bylo ​nějak moc. Běželi jsme po pohodlné cyklostezce, minuli jsme Štěpánovskou horu​, Mravenčí vrch a doběhli jsme do Lukova​. Obcí jsme jen proběhli​ a přes louky jsme se napojili na silnici, která vedla do Lhoty (Třebenice). ​Před obcí jsme ale odbočili, opět trochu vzhůru kolem kopců: Páková hora​ a Setenka​, a to se už před námi vynořil kužel Lipské hory​.

Lipská hora, Ostrý a do cíle

Lipskou horu znám moc dobře. Byl jsem na ní vždy při ​mé testovačce na B7. Nahoru i dolů se leze jednou cestou, celkem nepříjemný sklon, kamenitá cesta. Je to cca 500 m nahoru, ale výsledek vždy stojí za to. Z Lipské hory​ je jeden z nejkrásnějších výhledů na levou část Českého středohoří. Škoda dnešního oparu. Prý to byl opět písek ze Sahary. I tak jsme něco společně viděli. Během výstupu jsme potkali sestupující dvojici Ivu​ s Filipem​ a pár dalších běžců. Nahoře nás pak dostihla dvojice kluků, které jsme viděli někde u Kostomlat​. Po chvilce jsme se vydali zpět dolů.

​Cestou dolů jsme míjeli další party běžců. Pod patou hory jsme se stočili doprava a zamířili jsme do Medvědice. ​Běželi jsme po červené turistické pěknou roklí. Cesta klesala, pěkně to odsýpalo, i když jsem měl co dělat, abych Andree ​stačil. Dohnal jsem ji v Medvědici​ a pak jsme opět společně běželi dál. Následoval silniční úsek do Kocourova​. Už jsme to brali opravdu na pohodu. Do kopců chůze, jinak lehký klus. Po silnici jsme šli asi 2,5 km. Za Kocourovem​ jsme odbočili přes louku do lesa a k poslednímu vrcholovému bodu, Zřícenině hradu Ostrý. K té vede celkem pohodlná cesta. Klusali jsme přes louku, pak lesem, a teprve poslední úsek vzhůru jsme šli. Poslední nastoupané metry vedly po zřícených schodech na zříceninu. Nahoře jsme odškrtli poslední bod. Naposledy jsem složil i hůlky a pak jsme se již vydali zpět dolů.

Pod kopcem mi Andrea​ prostě zdrhla. Letělo jí to skvěle.​ Mně ne. Myslel jsem, že ji někde dohoním, ale kdepak. Doběhl jsem do Března​, kde jsem Andreu ​na chvilku zahlédl. Přidal jsem do kroku a trochu jsem ji dobíhal. Prudká zatáčka a pak už zbývaly necelé dva kilometry po silnici do Velemína​. Před Velemínem​ na mě Andrea​ počkala. Byl jsem rád. Společně jsme pak už doběhli do cíle v motorestu, kde jsme oficiálně po 9 hodinách a 10 minutách tento závod dokončili na 28. místě.

Po závodě

Měli jsme to za sebou. V motorestu už byl zbytek UL-TRAILu, byli jsme tedy poslední sentiment_satisfied, ale to mi vůbec nevadilo. Převlékl jsem se do civilu, objednal jsem si polévku, dvě nealko piva (měli jen třetinky) a pak jsem odpočíval. Klasicky jsme si sdělovali zážitky. Z UL-TRAILU nejrychleji doběhla Dáša​ (7:08) a Lenka H.​ (7:15). Pak Martin​ (7:52) a  Lenka​ (8:36). Iva​ to měla za 8:55. Hlavní bylo, že Iva​ měla u motorestu auto a nemusel jsem tak řešit cestu zpět.

V poklidu jsme se najedli, odpočinuli a asi za hodinu jsme vyjeli zpět. Iva​ naložila mě, Filipa​ a Andreu​ ještě s nějakým běžcem, se kterým pak Andrea​ jela dál z UL do Mladé Boleslavi. Hodilo se to. Před jednou jsme pak byli v Ústí nad Labem​. A to bylo tak nějak vše.