Podle oficiálního webu je to drsný závod, drsná výhra. Predátoři říkají, že je to taková přípravka na Predátor race, a tak jsem si řekl, že to tedy vyzkouším. Prsty v tom má samozřejmě Matěj. No a tak jsem se účastnil mého prvního překážkového závodu.
Týden před závodem
Jelikož byl Matěj spolupořadatel závodu, tak jsem se snažil vypomoci, co to šlo. Bohužel časově to moc nevycházelo, a to i z důvodu pozdního vyhlášení termínu a tak na přípravu nebylo extra moc času. A tak jsme na poslední chvíli vyrobili jeden banner. Dva dny před závodem jsem pak přiložil i ruku k dílu a pomohl jsem se stavbou jedné překážky (kterou jsem pak nedal :-), s čímž jsem ale počítal).
Závodní den
Do závodu jsem se registroval do vlny, která startovala v jednu hodinu. Do Terezína jsem dorazil s velkou časovou rezervou, něco kolem jedenácté hodiny a šel jsem se přihlásit. Dostal jsem prakticky jen číslo, čip na ruku a bylo to. Trochu překvapení.
Ostatní závoďáci se pomalu dostavovali. Potkal jsem Martina, který měl na starosti video a pak Růžu, která také běžela. Za chvíli jsme se pak potkal se ostatními lidmi z bandy.
Ve dvanáct odstartovala, po krátkém úvodu první vlna závoďáků. Odstartovali je vojáci z pevnosti, a to kanónem. Nejednoho z nás rána překvapila.
Závod
Já přišel na řadu ve 13 hodin. Opět ranou z děla. Hned po startu bylo nutné zapnout čelovky, poněvadž trať nás zavedla do podzemí, respektive do cca 130 m dlouhého tunelu. Vody po prdel, nic moc teplota, tma jak v… tunelu. Držel jsem se asi na třetím místě mé vlny.
Po výběhu se začalo s překonáváním překážek a úkolů. Pytle s pískem, podlez pod mostky, bradla, ručkování (první silová překážka, kterou jsem skoro dal. Chyběly mi dvě příčky a sklouzl jsem, takže 30 angličáků – trest). Zde mě doběhl závoďák, odněkud z jihu, jak jsem se později dozvěděl. Velkou část jsme běželi pak spolu.
Pak se vyběhlo z pevnosti ven, a cesta vedla podél pevnosti, cestou necestou. Značení bylo dobrý a hlavně byla trať už prošlapaná od předchozích vln, takže bloudění se zde nekonalo. Chvíli byl od překážek pokoj. Další byly nějaké pneumatiky, které jsem proběhl a vyběhli jsme na břeh Ohře, kde byla občerstvovačka. Zde byl i zajímavý prvek, kde jsem si musel zapamatovat heslo, které po mě budou pak někde chtít.
Dále se běželo bez překážek podél Ohře. Zde jsme trochu znejistěli, poněvadž se nějak ztratilo značení a nebyli jsme si jistí, zda jsme neminuli, takže jsme se trochu vraceli a ztratili tak pár minut. (Později jsem se dozvěděl, že to prý strhli nějací rybáři a Matěj to tam pak byl spravovat)
Trchu nejistí jsme doběhli k prvnímu brodu. Dostali jsme pásku na ruku (super nápad) a pomocí lana jsme se dostali na druhou stranu Ohře. Zde následovala klidná fáze, prakticky jen běh, takže pohoda. Dokonce jsme si i pokecali. Doběhli jsme k druhému brodu, opět přes Ohři a zpět do pevnosti. (Zde jsem měl trochu bobky, poněvadž tu byl seskok ze zdi, cca 2 m a pak hned druhej, do vody – nic pro mě). Opět se probíhalo podzemím, vodou. Nádherná pasáž.
Potom se vyběhlo dovnitř pevnosti, pod most, kde visela lana. (Další silová překážka, kterou jsem nedal. Takže dalších 30 angličáků). U této překážky byl Pája Houdek, kterej MI NEPOMOHL. 🙂 – ale to neměl v popisu práce. Potom hned následovalo druhý ručkování, u kterého byla Ája. (Taky jsem nedal, ani nadvakrát. Dostal jsem se asi na třetí madlo, a pak dolu. Dalších 30 angličáků). To už mi můj jižní kolega zmizel. Zde musím pochválit zpětně Áju, která mě hecovala.
Následoval hnusný průlez rourou pod silnicí. A dostali jsme se do dalšího prostoru v pevnosti, kde byla další překážka – Olympus – traverzování. Zde byla Verča. Překážku jsme dal nadvakrát, ale dal.
Opět jsem proběhl skrz pevnost tunelem k Ohři, znova brod a takovým poloběhem v hustém porostu jsem běžel podél Ohře. Stíhal jsem nějakou skupinku, která ale hlavně pomáhala jedné závoďačce z předchozí vlny. Podél řeky jsme doběhli k poslednímu brodu, dostali jsme druhou pásku na ruku a pak jsme se vraceli zpět k pevnosti.
Před pevností začala další série překážek. Plížení pod ostnatým drátem (ano, v bahně), válení pneumatik, probíhání pneu, lano mezi stromy.
Pak se vběhlo do podzemí. Těsně před tím jsem musel nahlásit heslo z občerstvovačky. Bylo nutné opět zapnout čelovky. Chodby byly naštěstí dobře značené, ale alespoň suché. Celkem dlouhá pasáž, ale zato rychlá.
Když jsme vyběhl, bylo nutno se opět zorientovat. Nebyl problém. Další překážka se jevila jako snadná, přejít po prkně (rovnováha), ale byl jen jeden pokus. Skoro mi to nevyšlo, ale dal jsem to. Pak už jen znova vlez do pevnosti, tentokrát nějakou střílnou, průběh ven a na poslední překážku, přelézt konstrukci se sítí. (Fujtajbl). Pak už byl cíl.
Po závodě
Po doběhnutí mi byl ihned sejmut čip z ruky. U stánku jsem si vyzvedl vodu a medaili + nějakou tyčinku. Zde jsem taky potkal Růžu, která to měla za sebou už asi tři čtvrtě hodiny a byla pěkně prochladlá. Bohužel jsme měli všechny věci (telefony, klíče od aut, atd) v mé bundě, kterou jsem před závodem dal Pájovi, ale ten byl úplně na druhý straně pevnosti. S Růžou jsme se tam tedy vydali, alespoň jsme se hýbali.
Došli jsme k “naší překážce” – ručkování, lešení, kde už všichni byli. Vzali jsme se bundu, a Martin šel s námi zpátky na start – znal nejkratší cestu.
V prostoru startu jsme se po čase všichni sešli a sdělovali si pocity. Čekalo se na výsledky, vyhlášení, na poslední závodníky. Podařilo se nám převléknout, umýt, a tak byla už celkem pohoda. Pak ještě jídlo v restauraci a domů.
Dle oficiálního měření na Irontime, jsem skončil na 27. místě celkově, 21. v kategorii muži. (4. z mojí vlny).
Pocity a zhodnocení
Toto mám dvojí. Jednak můj pocit ze samotného závodu a pak můj pohled na závod, jako takový.
Můj pocit
Je potřeba zapracovat na mé síle. Hlavně ruce. Shodit pár kil a mohlo by to celkem jít. Až na ty tři silový překážky, které jsou ale stěžejní, to celkem šlo. Nijak zvlášť jsem v běhu neztrácel a další překážky byly v pohodě. Takže plán je tímto dán.
Pohled na závod
Zde mám několik věcí, které bych chtěl vypíchnout (je to ale můj pohled, jak jsem to viděl):
- Prostředí a trať – prostě nádhera. Podle mě přesně do takových to prostor toto patří a nemělo to chybu. Výběr trasy, překážky, rozmanitost překážek, paráda.
- Cena – je to pálka. I když jsem to měl zvýhodněné, stejně byla částka na závod vysoká. Pokud to srovnám s tím, co říkají predátoři o predátořích závodech, za stejné peníze, tak je to drahý.
- Propagace – prakticky nebyla. Kdyby o tom Matěj nezačal, vůbec o tom nevím. Jen pár zmínek na FB, ale jinak nic. Odrazilo se to asi i na účasti (83 závodníků). Škoda.
- Organizace – zde by bylo asi potřeba hodně práce. Chyběla navigace na start, a prezentaci. Našel jsem to náhodou :-). Nic se tam nedělo. Neříkám, že tam má hrát kapela, ale prostě tam něco chybělo k atmosféře. Dva stánky, jeden s prezentací a vedle s pivem. Pak takové trochu zklamání po doběhu. Vždy, když na závodech dobíhám, jsou kolem lidi z organizace, co podají ruku, dají finišerskou medaili nebo dokonce vyhlásí jméno, nebo alespoň zatleskají. Tady nebylo vůbec nic. Prostě jsem doběhl. Jediný, co se stalo, tak že mi odstřihli čip. Kdybych se u stánku nezeptal, zda bych si mohl vzít lahev s vodou, neměl bych ani metál a tričko. Nebyly stupně vítězů. Když to srovnám s tím, jaké ceny dostali vítězové, tak by se ty tři různě velký bedny se určitě sehnat nějak daly. Škoda. Ale zase je prostor ke zlepšení.
Závěr
Závod se mi moc líbil. Mákl jsem si, byl jsem unavenej a tak to má být. Na predátora nemám silově. Ale to se spraví a třeba příští sezónu něco podniknu.