Sraz členů klubu PVLH

Celá akce vlastně trvala dva dny. V sobotu jsem se vypravil společně s Maru a dvěma Kačkami na místo srazu. Kačka Smíšková (Kačka) na nás čekala v Děčíně, kam jsem se dostal s Maru. Pak jsme v Děčíně ještě vyzvedli druhou Kačku (Káťu) Stránskou, která do Děčína dorazila přes Prahu z Pardubic. Kačka nás naložila do svého auta a vyrazili jsme směr Dolní Světlá, kde jsme měli sraz v penzionu Windows.

Sobota

Na místo jsme dorazili kolem třetí hodiny odpoledne. Kačka s Maru se rozhodly, že se půjdou jen projít. Na místě prakticky ještě nikdo nebyl a času bylo dost, a tak jsem se s Káťou vydal na kratší běh po okolí. Jen tak v rychlosti jsem něco naťukal do telefonu, natáhl jsem to na cca 10 km a vyrazili jsme.

Na Milštejn

Chtěli jsme se co nejvíce vyhnout asfaltu. Hned v Dolní Světlé jsme zamířili mezi louky. Běželi jsme na jih po polní cestě a lehce stoupali. Počasí bylo příjemné – ani zima, ani vedro, nepršelo. Běželo se krásně. Oběhli jsme Kamenný vrch a doběhli do osady Hamr, což bylo pár stavení v údolí u potoka. Po silnici jsme prudkou otočkou oběhli údolí a pokračovali do další obce – Naděje.

Za Nadějí jsme se stočili na lesní cestu a konečně zamířili na Milštejn. To je zřícenina hradu. Tedy: pár nejasných zbytků nějakých zdí. Kousek jsme se museli vrátit po cestě zpět, ale za chvilku už jsme vybíhali přímo pod zříceninu. Oběhli jsme celé návrší a dostali se k průchodu, což byla ohromná skalní brána.

Kousek odtud jsme zahlédli o něco výše nějakou vyhlídku, a tak jsme se k ní vyškrábali. Bohužel nebylo moc vidět kvůli vysokým stromům, ale zrovna zapadalo slunce, a tak to i tak bylo hezké. Cestou dolů z vyhlídky Káťa sklouzla po zadku o kousek níž, a tak byla alespoň trochu sranda.

Za Milštejnem jsme se stočili na sever a kolem Suchého vrchu, nyní z druhé strany, jsme se vraceli zpět. Napojili jsme se na štěrkovek, která nás dovedla k nádrži Naděje, ze které vytékal již dříve zmíněný a námi překonaný potok Naděje. Za nádrží jsme se opět stočili doleva a začali stoupat trochu do kopce. Ocitli jsme se nad Horní Světlou.

Seběhli jsme po loukách opět dolů do obce. Myslel jsem si, že už jsme v cíli. Probíhali jsme obcí, ale stále to cíl nebyl. Z Horní Světlé jsme znova vyběhli do mírného kopce, proběhli lesem a ocitli se nad Dolní Světlou, kde již cíl byl. Při seběhu dolů do obce jsme překonávali lehounce zasněženou louku. Běželi jsme po cestě a zde nás překvapily zamrzlé louže. Bohužel jsme to úplně nevychytali a jednu louži jsme oba dva krásně vymetli a měli totálně promočené boty. Navíc asi 200 m poté jsem po nějakém ledu uklouzl a hodil jsem záda.

V mokrých botách jsme nakonec zdárně doběhli do penzionu. Dalo nám to pěkných 11 km.

Večer v restauraci

Cílem celého setkání měl být sobotní večer. Pomalu se zde objevilo nějakých 20 až 25 lidí, vesměs členů klubu. Když dorazil Martin Bláha (ředitel), rozdal nedodané náramky a průkazky a víceméně probíhala volná zábava. Klasické debaty běžců o tom, v čem běhají, co běhají a jak běhají, jako by ani nic jiného neexistovalo. A byla to prima zábava. Skvělé jídlo a vše okolo.

Během večera dorazily ještě Dáša s Lenkou, které ten den zaběhly, opět skvěle, Čertovský trail. Spaní měly v autě, pohrdly nabízenými gauči.

Nicméně kolem jedenácté večer se společnost začala rozcházet. Kačka s Maru za to trochu vzaly a zůstaly s dalšími lidmi u baru. Já jsem ještě s pomocí šéfa penzionu vyřešil naše mokré boty. S Káťou jsem pak ještě chvíli kecal na pokoji, ale kolem půlnoci jsem zalezl.

Neděle

Ráno jsme měli na půl osmou domluvenou a objednanou snídani s tím, že v osm vyběhneme na plánovanou trasu. Královská snídaně nás však přesvědčila, že když vyběhneme později, bude nám asi i lépe. Kačka s Maru měly těžkou noc, a tak rovnou oznámily, že výběh vynechají a opět se půjdou jen projít. Na osmou dorazil i Tomáš z Děčína, a tak jsme nakonec ve složení: já, Káťa, Lenka, Dáša a Tomáš vyrazili na plánovanou trasu, kterou vymyslely holky.

Po stopách PVLH

Jelikož ještě dobíhala „zvířecí výzva“, kdy bylo úkolem navštívit co nejvíce míst se zvířecími jmény, zamířili jsme nejprve na jih. Z Dolní Světlé jsme to vzali po silnici. Za Juliovkou jsme zahnuli za nějakými zahradami rovnou do lesa a do kopce. Vyběhli jsme na Soví vrch, kde byla vyhlídka.

Ze Sovího vrchu jsme se vrátili stejnou cestou zpět až do Juliovky. Za ní jsme zamířili dále. Lesními cestami jsme běželi do kopce kolem Plešivce, který jsme měli po pravé straně. Doběhli jsme až na hranici s Německem. To už jsme byli na trase PVLH (alespoň v mém případě). Po hraniční čáře jsme se dostali mezi skály, Krkavčí kameny. U kamenů byla i zřícenina hradu Falkenstein, ale opět to bylo jen pár zbytků nějakých zdí.

Odtud jsme nejprve prudce, poté mírným seběhem pokračovali dál. Stále jsme sledovali hraniční čáru. Občas jsme potkali nějakého turistu. Dalším cílem byla Luž – nejvyšší vrchol Lužických hor. Cesta nahoru vedla po hranici. Prošli jsme nejprve kolem bývalého hostince Zur Wache, kolem parkovišť a penzionů u vleků. Vzali jsme to přímo nahoru, vynechali jsme klasickou klikatou cestu.

Nahoře bylo krásně. Sice foukalo, ale bylo nasněženo a namrzlá rozhledna vypadala pohádkově. Vzhledem k tomu, že během PVLH jsem neměl chuť se zdržovat výstupem na rozhlednu, nenechal jsem si to tentokrát ujít. Stálo to za to.

Dolů z Luže jsme pokračovali na druhou stranu po kamenné stráni. Nebylo to moc příjemné kvůli námraze, ale šlo to. Sice jsem se trochu s Káťou zdržel, ale alespoň jsme si pomohli dolů. Vzpomněl jsem si, jak jsem zde sestupoval během PVLH s Nikčou a Honzou.

Následovala pohodlná cesta po hranici až ke zlomu hranice, která se stočila na sever. My jsme zde provedli prudkou otočku doleva a zamířili na Pěnkavčí vrch. Na něj jsme museli uhnout z cesty. Na vrcholu vlastně nic není, ale je to druhý nejvyšší vrchol Lužických hor – o jeden metr nižší než Luž (a má zvířecí název), a tak v itineráři nemohl chybět.

Z Pěnkavčího vrchu jsme valili dál. Klesali jsme po cestě a celkem to letělo. Minuli jsme Pětikostelní kámen a Velký Šébr. U parkoviště jsme zahnuli doleva a opět jsme začali mírně stoupat. Když jsme byli u paty nějakého vrcholu, tak jsme si v mapách zkontrolovali, jaký má název. Naštěstí to nebylo zvíře (Bouřný), a tak jsme nahoru nemuseli :-). Pokračovali jsme tedy dál po cestě až k Malému Stohu.

Zbýval poslední úsek. Tak nějak už byla cítit únava. Říkala to i Dáša – sice nechápu proč, když na závodě byla včera a ne dnes. Byli jsme na táhlé stoupající cestě kolem kopců Kopřivnice a Čihadlo. Byla to taková ta nekonečná cesta, kde si už myslíte, že jste nahoře, a stále nic. Vystoupali jsme až na Myslivny. Za nimi už to mělo být jen z kopce. Proběhli jsme lesem a ocitli se nad svažitou loukou. Vypadala jako sjezdovka. Rozběhli jsme se dolů, když vtom mi volala Kačka, jak na tom jsme. Umí si fakt vybrat čas.

Z Mysliven jsme seběhli do Dolní Světlé a tentokrát bez nehody doběhli do penzionu. Bylo toho tak akorát, stačilo to, ale krásná trasa. Zvládli jsme několik zvířat, měli jsme krásné výhledy, užili jsme si sníh a zavzpomínali na naše trasy PVLH.

A jedeme domů

V penzionu jsme nakonec zvládli i lehký oběd. Dal jsem si fakt luxusní česnečku. Asi za hodinu potom jsme se rozloučili a vyrazili k domovům. V Děčíně jsme na nádraží vysadili Káťu, Kačka nás s Maru hodila na parkoviště, kde na nás čekal Honza s Maru, a ti mě hodili až domů.

Bylo to celé super.