Alta Via 2 - IV, Passo Cereda - Lago della Stua, DNF

Ráno vypadalo vše v naprosté pohodě. Bohatá, klasická snídaně v rifugiu, zabalení, kontrola, věci do dodávky, naplnění lahví. Před osmou hodinou se většina z nás sešla před hotelem u dodávky a čekali jsme. Nějak dlouho se nic nedělo, a tak jsme se ve trojici, já, Kačka a Ondra, vydali napřed.

Passo del Comedon

Přeběhli jsme silnici, napojili jsme se na značenou cestu a rozběhli jsme se. Ano, rozběhli. Cesta jen mírně stoupala. Nejprve lemovala údolí. Jednalo se o pohodlnou, štěrkovou cestu, žádné balvany, kořeny, nic. Prostě paráda. Běželo se skvěle. Po chvíli se cesta stočila doprava a začala opět klesat. Dělali jsme si z toho srandu, že takto toho moc nevystoupáme, ale běželi jsme dál. Obíhali jsme vysoký horský hřeben s nejvyšší horou Piz di Sagron. Na rozcestí Colaz jsme prudce změnili směr a začali stoupat vzhůru. Přešli jsme do chůze.

Zhruba zde někde jsem začal pociťovat nějaké divné pnutí na pravé noze u kolene, kde je úpon stehenního svalu. Ze začátku jsem tomu nevěnoval pozornost, ale pnutí vůbec nepolevovalo, naopak se stupňovalo.

Stoupali jsme k Pala Verde a pak dále šikmo po vrstevnici vzhůru. O mé bolesti jsem se zmínil ostatním. Bylo mi doporučeno si vzít Brufen nebo Nimesil, což jsem záhy udělal. Ale museli jsme dál. Stoupali jsme vzhůru. Obešli jsme skalní ostroh, kde jsme se přidržovali natažených lan. Terén se stával složitějším a mě ta noha bolela čím dál, tím víc.

Za dalším stupněm ferraty jsme byli těsně pod vrcholem, respektive sedlem Passo del Comedon. Zde nás doběhla Ivča. Sedl jsem si, umyl si pořádně koleno vodou a holky mi koleno podpořily tejpou. Snad to pomůže.

Rifugio Bruno Boz

No, nepomohlo to. Vůbec. Když jsem šel po rovině, nebylo to tak strašné, do kopce se to taky dalo, ale jakmile jsme za sedlem začali klesat, viděl jsem, že je to fakt špatné. Holky se rozběhly dopředu, Ondra za nimi, poslal jsem ho, ať letí. Já se začal pajdat za nimi. Domluvili jsme se, že na mě počkají v Rifugiu Bruno Boz.

Nyní jsem byl ve výšce cca 2100 metrů. Následovala etapa, kdy jsem musel sestoupit do cca 1900 m. Sestupoval jsem opravdu pomalu. Pravá noha bolela jako čert, Nimesil nezabral. Zhruba v půlce sestupu mě doběhli kluci, Honza s Kájou. Vlál jsem pak za nimi. Vždy za nějakou zatáčkou na mě buď čekali, nebo houkli, pískli, zkrátka dávali o sobě vědět. Bylo to v pohodě.

Společně jsme došli na místo, kde byly postavené bivakovací boudy. Čistě jen přístřešky. Měl jsem chuť si zde normálně lehnout. Našli jsme zde dokonce vodu tryskající z hadice, čehož jsme využili. Někdy v tuto dobu se zatáhlo a začalo pršet. Oblékl jsem si bundu a pokračoval jsem dál.

Sám traverzem

Další úsek byl celkem dobrý. Cesta byla víceméně po vrstevnici, moc neklesala, ale úplná pohoda to nebyla. Musel jsem přelézat skalky a potoky. Déšť mi na jistotě také nepřidal, k tomu začalo bouřit. Moc příjemné to opravdu nebylo. Byl jsem promočený (kromě věcí pod bundou – ta je fakt skvělá).

Minul jsem vodopád na potoce. Sice nebylo moc poznat, která voda je z vodopádu a která z deště, ale přímo ze skály jsem se napil. Dál jsem sledoval cestu, obíhal další skálu a dostal jsem se do svahu. Přede mnou se tyčila hora Col dei Bechi. Následovalo trochu stoupání, ale to mi tolik nevadilo. Byl jsem tak znovu někde ve 2000 m. Za vrcholem jsem opět začal mírně klesat.

Nyní to trochu šlo. Noha bolela, ale byl jsem nějaký otupělý, prostě jsem šel, co to šlo, a kašlal na všechno. Pomalu jsem klesal. Následovala serpentina, ta byla hodně nepříjemná, pak se cesta zase vyrovnala. Bohužel nebyly ani výhledy. Byl jsem v mracích, chvílemi byla viditelnost třeba jen nějakých 50 metrů. Takže vlastně všechno špatně. Překonal jsem další potok, další traverz. Byl jsem nad údolím Valle d'Alvis. Mohlo to být hezké, ale já to neviděl.

Psi

Traverzem jsem se dostal na hřeben a do sedla Passo di Mura. Odtud jsem měl sejít k Rifugiu Bruno Boz. Začal jsem tedy pomalu klesat. Byl jsem v pásmu, kde bylo celkem dost trávy, keřů a stromů. Šel jsem po rozbahněné cestě, což docela klouzalo. Mít jiné boty, měl bych asi velký problém.

Kousek pod lesem jsem už viděl rifugio. Za stromy jsem zahlédl ovce a slyšel jsem psí štěkot. Nic strašného, říkal jsem si. Jsem konečně tady, co by se mohlo pokazit?

Vyšel jsem z lesíka a přímo přede mnou na cestě ovce. To by nebyl takový problém, jenže se přihnali dva psi. Nevím, co to bylo za rasu, ale byli velcí. Vyjeli po mně, štěkali. Hlídali si své ovečky. No, to je tedy paráda. Ustupoval jsem. Pomalu jsem i skládal hůlky a uklidil je, abych je nedráždil. Jeden mě kousnul do ruky, naštěstí se zuby svezly po bundě a nic se mi nestalo. Ani bundě. Pomalu jsem se otočil a velkým obloukem stádo obešel. Vůbec příjemné to opravdu nebylo.

Tady končím

Po chvíli jsem nakonec dorazil do rifugia. Celá banda tam už byla, usušená, převlečená. Tím, jak venku stále lilo, nikdo se nikam nehnal. S Kačkou jsem se začal bavit o tom, že to tady skrečuju. Našli jsme cestu přímo odtud dolů, k jezeru Lago della Stua, kde končí silnice a kam pro mě může Kája přijet. Souhlasil jsem. Rozhodně jsem neměl v úmyslu ostatní zdržovat – přeci jen, asi by mě nenechali samotného někde vzadu, že ne? Že ne?

Nebylo mi fajn. Chybělo mi cca 15 km do cíle. Celou Alta Via 2 tedy mít nebudu, ale realita je realita. Podle mapy byla cesta dolů dlouhá cca 7,5 km, ale klesání činilo 1200 m. To mě děsilo, ale dolů jsem prostě nějak musel. Povedlo se mi připojit na místní Wi-Fi a poslat zprávu Kájovi. Ten mi napsal, že samozřejmě, a že to tam má cca 30 minut cesty, ať se ozvu, až se tam budu blížit.

V rifugiu jsem si dal jídlo. Nějaké těstoviny a kávu. Převlékl jsem se do suchého. Bunda je skvělá, triko nebylo potřeba, ale kraťasy jsem vyměnil za nepromokavé kalhoty. Alespoň vyzkouším i ty. Za chvíli mi bylo celkem fajn, ale ta noha bolela. Děsil jsem se toho sestupu, nevěděl jsem, co mě čeká.

Do chaty dorazila další parta lidí. Jeden Američan z New Hampshire se nám chlubil, že Alta Via 2 zvládl přejít za 7 dní. :-)

Dolů k Lago della Stua

Kolem druhé odpoledne přestalo pršet. Vydali jsme se tedy po skupinkách dále. Kačka s Ivčou a Ondrou valili dál po původní trase, Honza s Kájou ještě zůstali na chatě, že poběží za chvilku. Já se oddělil a vydal jsem se na sólový sestup.

Nejprve jsem musel opět po cestě kus zpět, na hřeben. Přes ovce a psy. Naštěstí se během toho času o kus přesunuli, takže cesta byla volná. Vyškrábal jsem se tedy na hřeben, ze kterého jsem seběhl, ale o kus dál, na Passo Alvis. Pohled do údolí byl úžasný. Nálada se mi zvedla. Viděl jsem cestu, kterou musím absolvovat, a přišlo mi, že to nebude tak strašné.

Začal jsem tedy sestupovat. Šlo to celkem dobře. Cesta klesala, ale mírně, povrch byl slušný. Jedna serpentina za druhou. Na hodinkách jsem si zapnul obrazovku s vertikálním sestupem, abych pozoroval, jak mi to utíká. Neutíkalo to. Bylo to strašně dlouhé. Neběžel jsem, to nešlo, musel jsem jen jít. Hůlky dostávaly zabrat, docela hodně jsem se o ně opíral.

Bivacco malga Alvis

Asi po hodině jsem sešel k bivakovacímu místu. Celkem zajímavý shluk asi tří stavení, na jednom z nich byly sluneční hodiny a kaplička. Celkem zajímavé místo. Chvíli jsem zde poseděl a odpočíval. Cesta naštěstí nebyla náročná, jen hodně dlouhá. Místy, kde bylo klesání prudší, jsem šel opravdu pomalu a opatrně.

Za bivakem jsem se už dostal do lesa. Byl jsem teď nad údolím Valle d'Alvis, které jsem dnes obcházel z druhé strany. To jsem ale v tu chvíli netušil. Po pravé straně jsem měl horu Colle del Demonio. Pak začaly další serpentiny, ale cesta byla nyní již opravdu pohodlná, v rámci možností. Celkem široká, zpevněná, dobře označená. Pravděpodobně hodně využívaná, ale za celou dobu jsem na cestě potkal jen jednoho Itala a jednoho jelena.

Finále u jezera

Stále jsem šel. Vůbec mě to nebavilo. Černé myšlenky, noha bolela, kulhal jsem dolů. U bivaku jsem si vzal další prášek a bylo mi to jedno. Byl jsem trochu otupělý. Cestou jsem místy v lese viděl údolí a tak nějak jsem se s těmi Alpami loučil. Poslední pohledy na štíty.

Za nějakou dobu jsem konečně mezi stromy zahlédl hladinu jezera. Podle hodinek jsem to měl ještě asi 2 kilometry k cíli. Dostal jsem se na dno údolí a cesta byla už skoro rovná, zato rozježděná. Poslední kus, kolem jezera, pak byla už obyčejná asfaltka.

Lago della Stua – nic moc. Jen přehrada, to je vše. Voda čistá, ale nic zajímavého. Sešel jsem kus níže, k parkovišti, u kterého byla malá kavárna. Před ní seděli dva Italové a hlasitě se bavili – prostě Itálie. Zastavil jsem se a ukončil poslední aktivitu. Napsal jsem Kájovi, že jsem na místě, že tu čekám v kavárně. Odepsal mi, že vyráží, že tam bude asi za 30 minut. Ideální čas na kávu a apfelstrudel.

Objednal jsem si kávu se štrúdlem a sedl jsem si venku. Měl jsem toho plné zuby. Dolů jsem šel přes 3,5 hodiny a byl jsem opravdu unavený. Italové se se mnou dali do řeči a celkem fajn jsme si popovídali. Asi po 40 minutách přijel Kája s Tondou, naložili mě a odvezli do Feltre do hotelu.

Feltre

V hotelu jsem se ze všeho nejdřív osprchoval. Bylo asi šest hodin. Kája s Tondou odjeli do cílového místa AV2 pro zbytek výpravy. A já si lehnul a usnul jsem. Kolem osmé večer dorazil zbytek. Všichni přežili a já jim strašně záviděl. Když se tak nějak všichni dali dohromady, šli jsme společně do Feltre na pizzu. Našli jsme pěknou pizzerii a zakončili tak naše putování v italském stylu, tedy pizzou a pak večerní procházkou po městě.

Fotogalerie: Alta Via 2 - IV, Passo Cereda - Lago della Stua, DNF