Víkendová dvojička

Sobota, 6. září 2026

Na sobotu jsem měl naplánovaný běh přímo z domu. Nevymýšlel jsem nic složitého. Těmto běhům říkám: "Okolo komína". 

Chuderovec, Radešín

Vyběh jsem z domova ráno, poněvadž jsem potřeboval mít volné odpoledne a plním si rodinohodiny. Z domova jsem tedy zamířil přes rokli a do protějšího svahu, na Čepec. Držel jsem se instrukcí a kopečky vzhůru jsem běhal na pohodu a prudké pasáže jsem chodil. Minul jsem úplný vrchol, oběhl jsem jej a vyběhl jsem z lesa na pole. Zde vedla cesta do Chuderovce. Nejprve přes pole, kde sjem si krásně namočil boty, pak jsem se dostal na normální cestu a za chvíli jsem byl v Chuderovci.

Napojil jsem se na silnici a vyběhl jsem nahoru nad Chuderovec. Tento úsek moc sobře sznám, párkrát jsem zde kopečky již trénoval. Hned za poseldní zatáčkou, kde se silnice stáčí na Arnultovice, jsem pokračoval rovně, na polní cestu. Podél navážky a plotu jsem se přiblížil k Radešínu. Na kopec jsem zhruba do poloviny vyběhl. Zbytek vyšel. Boty už byly úplně durch, ale to mi nějak nevadí. Za chcíli jsme byl na vrcholu, a hledal jsem srpávnou odbočku k vyhlídce. Je to zde zrádné, dá se minout a zaběhnete úplně jinam. Ale povedlo se mi to a pak už mě čekaly jen krásné výhledy.

Libov, silnice na Lipovou, Blansko

Pak jsem pokračoval v seběhu. Trochu se na ně více soustředím, abych je trénoval. Terén na toto ale zde nebyl úplně vhodný, samé bodláčí, vysoká mokrá tráva, ale nějak jsme to dal, a za chvíli jsem byl na silnici v obci Radešín. Proběhl jsem vesnicí a dostal jsem se na silnici vedoucí do Lipové. Čekaly mě asi tři km asfaltu, ale asfalt mi už vůbec nevadí.

Asi v půli cesti na Lipovou, jsem u zautobusové zastávky odbočil směrem na Blansko. Cestu opět znám, už ji mám mnohokrát proběhlou. Lehce se vlní a je celkem běhavá. Doběhl jsem do Blanska. Ty tři baráky v obci jsem oběhl, napojil jsem s eznova na asfaltku a vyběhl jsem na návrší, odkud jsem pak odbočil přímo ke zřícenině.  

Nahoru jsem chvíli klusal, ael prudší pasáže jsem opět šel. Na pohodu. Za chvíli jsem byl nahoře. Dal jsem si malou svačinu a trochu jsem se rozhlížel po krásném okolí. 

Zpět přes Žežice a Dobětickou výšinu, Erbenku

Moc jsem se nezdržoval. Po chvíli jsem začasl sbíhat dolů. Opět jsem využil kilometrového terénu, a snažil jsem se to valit, ale je to stále opatrné a není to ono. Pod Blanskem jsem se napojil na silnici, seběhl ještě kousek dál a přes lávku jsem přeběhl Neštěmický potok. Za ním pak začalo stoupání. Tentokrát jsem ho skoro celé vyběhl. Cesta se vlní pod Farským vrchem, je celkem zarostlá, neudržovaná. Padlé stromy přes cestu zde jsou už více jak rok.

Po pár km jsem se dostal k osadě Čtyřlístek, proběhl jsem jí a pak už jsem byl nad Žežicemi. Podél ohrady, vysokou mokrou travou, jsem se dostal na křižovatku. Zamířil jsem rovnou dolů a napojil jsem se na cestu pod Dobětickou výšinou. Opět známá to cesta. Oběhl jsem kopec. Za zatáčkou vždy zastavím, a dívám se na město, pak běžím o cestě dál. Dneska jsem ale odbočil přímo vzhůru, na Dobětickou výšinu. Skoro celou jsem ji vyběhl, až na pár prudších pasáží. Proběhl jsem partou turistů a pak už jsem byl u Červené židle. 

Od židle jsem seběhl podél Velkého Brandu, na Malý Brand, což je Erbenova vyhlídka. Zkontroloval jsem, jak roste stavba altánku - nic moc pokrok za 14 dní, kdy jsm tu byl naposledy. Pak začal finální seběh. Přímo pod patou rozhledy začíná cesta dolů na Dobětice. Není moc dlouhá, cca 300 m, ale převýšení je 100 m. Celem technický seběh, prima na trénování. Moc mi to stále nejde.

A domů

Pak jsem už jen běžel nad loukou a za chvíli jsem byl na sídlišti. Proběhl pár ulic, vběhl jsem do parku, kde jsem opět potkal chlapíka - běžce, cca 60 let se strašně dlouhejma nohama. Já udělal čtyři kroky, on dva. Potkali jsem se úplně stejně i před 14 dny. Doběhl jsem s ním kolečko v parku a za chvíli jsem byl doma. 

Neděle, 7. září 2026

Nedělní běh měl být kratší. Naplánoval jsem si jej už v týdnu. Počítal jsem s přesunem do města a až na pár city pasáží to bylo celkem dobré. 

Na popraviště

Trolejbusem jsem sjel k Divadlu. Měl jsem původně v plánu ještě přesun busem k Západnímu nádraží, ale nakonec sjem se rozhodl, že tam doběhnu. Je to kousek. Aktivitu jsem tedy spustil o něco drřív a vyběhl jsme hned od zastávky autobusu. Proběhl jsem jedne podchod pod rušnou křižovatkou a za chvíli jsem byl u nádraží. Pod kolejema vede dlouhý podchod, jak z hororu. 

Za podchodem jsem se dostal ke čtyřproudové silnci. Naštěstí je zde přechod, takže jsme nemusel bezhlavě přebíhatt. Na druhé straně jsem se oběhl Muzeum civilní obrany a dal jsem se do stoupání na Větruši. Měl jsem představu, že tu bude hezká cesta, k popravišti, ale - humus. Neudržovaná, zarostlá, bordel, smetiště. Fakt hrůza a je to škoda. Nějak jsem se z cesty vymotal a za chvilku jsem již stál pod poprvištěm. 

Podlešín

Od popraviště to bylo kousek k hotelu Větruše, ale ještě před ním jsem uhnul z cesty. Oběhl jsem vodárnu a dostal jsem se na lesní cestu. Ta se chvíli ztrácela, chvíli objevovala, ale dařilo se mi držet směru. Proběhl jsem lesem vzhůru podél Soudného vrchu. Pak jsem se napojil na Solní stezku.

Stezka mě vedla okolo Hostivic, kolem jejich křivého fotbalového hřiště. Strání jsem vyběhl do dalšího lesa, proběhl jsím a byl jsme na hlavní silnici vedoucí na Milbohov a Stebno a dál. Stoupání celkem slušné, ale po silnici se dalo dobře klusat.

Kousek por vrchem jsme zabočil doprava opět do lesa a po stezce a ne moc jasné cestě jsem přeběhl k další silnici, která mě už zavedla do Podlešína. Zda to teké moc dobře znám. 

Před autobusovou zastávkou jsem se stočil zpět a napojil jsem se na žlutou turistickou - vedoucí zpět na Větruši a k Vaňovským vodopádům. Cesta zde mírně klesala a krásně se mi běželo. Jako vždy se zde krásně běží, mám tuto cestu velice rád.

Vaňov, zdymadla, Hrad Střekov a Sedlo

Sledoval jsem žlutou turistickou cestu. Příjemný úsek. Cesta mě dovedla až k rozcestí, kam jsem doběhl a na chvilku jsem si zde odpočinul a najedl sjem se. Kříží se tu dvě cesty, a já měl v plánu skoro přímo dolů, do Vaňova. 

Po malé pauze jsem se rozěhl dolů. Mírně technický seběh, prima na trénink. Kousek nad Vaňovem jsem přeběhl Bílé pláně, a pak už sem byl mezi baráčky. Kolmo jsem seběhl až k železnicia stočil jsem se doleva. Na cestě před sebou sjem viděl pro mě známou siluteu stojící u svého Mondea - David, kolega z práce. Toho bych zde opravdu nečekal.

Znova jsem podběhl trať přeběhl silnici a dostal jsem se ke zdymadlům. Po chodníku u zdymadel jsem se dostal na druhou stranu Labe, pod hrad Střekov.

Na druhé straně řeky jsem se po cyklostezce dostal na křižovatku, kterou jsem přeběhl a dal jsem se do dalšího stoupání na hrad. Po silnici, takže jsem to celé vyběhl. Nahoře jsem se vůbec nezastavoval a hned jsem seběhl kousek dolů, a napojil jsme se Partyzánskou cestu. Ta je cca 2 km dlouhá a má skoro 100 metrů převýšení, ale dá se krásně běžet. 

Během tohoto úseku jsme zjsititl, že jsem nějak seběhl z plánované cesty, ale to mi nějak nevadilo. Doběhl jsem po partyzánské, až na Novosedlické náměstí. Přeběhl jsem jej a zamířil k poslednímu cíli, Sedlu.

Cesta na sedlo začíná schody. Párktát jsem tu trénoval, zavzpomínlal jsem si na to. Vyklusl jsem schody, a za nimi jsem musel chvíli jít, abych to udýchal. Ale nakonec jsem i zbytek kopce vyběhl.

Vyběhl jsem nahoru na rozhledu. Bylo krásně, proč ne. Mezi vzrostlými stromy je občas i něco vidět. Nijak jsem se ale nezdržoval, a valil jsem dál. Měl jsem doběhnout ke škole na Kamenném vrchu, a tam skončit.

Seběhl jsem jinou cestou dolů ze sedla. Nějak jsem ale nesledoval hodinky špatně jsem zatočil a najednou jsem běžel podél zdi, kde se nedalo odbočit. Místo toho, abych běžel na Kamenný vrch, jsem kolem Setuzy (či jak se to teď jmenuje) doběhl až na žukovovku a po ní dolů na hlavní silnici do Děčína. Nechtělo se mi to zde již komplikovt čekáním na autobus, a tak jsem se vydal po pěší lávce přes Labe do města.

No a zde jsem běh ukončil. Byl to trochu city run, ale užil jsem si i přírody.