Z Malých Žernosek na Větruši

V plánu bylo sesbírat několik bodů naší výzvy. V mapách se to kliká dobře, tam není vlastně nic moc vidět. Plán byl jednoduchý. Ráno vlakem do Malých Žernosek​, tam se setkat s Honzou​. Pak do Opárenského údolí​, na zříceninu Opárno​, Chotiměř​, kolem Kubačky​, do Moravan​, pak na Josefínku​, Milence​, Vrkoč​ a na Větruši​. Celkem asi 30 km.

Vše šlo podle plánu. Vlakem jsem jel z ÚL​ do Malých Žernosek​. Ve chvíli, kdy jsem přijel, akorát dorazil Honza​. Zaparkoval a za pár okamžiků jsme vyrazili.

Opárno -> Moravany

Po polňačce od nádraží jsme se dostali do Malých Žernosek​. Hned za nimi jsme se dostali do Opárenského údolí​. S Honzou​ jsme se naposledy viděli někdy na podzim, na závodě, a tak jsme hodně kecali. Opárenské údolí​ je krásný kus přírody. Ze začátku běžíte civilizací, ale za chvíli je to jen cesta, potok, les. Krása. Doběhli jsme na konec a před Černodolským mlýnem​ jsme odbočili pod viadukt a hned za ním ze silnice podél trati do lesa. Nedaleko odtud je pak Opárno (Zřícenina hradu)​. Zde jsem byl naposledy někdy před dvěma lety v rámci závodu Quo Vadis.

Vyběhli jsme na hrad. Tím jsme získali první bod. Chvilku jsem prozkoumával zříceninu, ale pak jsme běželi dál. Seběhli jsme zpět do Opárenského údolí​, podběhli jsme dálniční most a za Chotiměří​ jsme vběhli na polňačku, směr Dobkovičky​. Tam jsme po cestě udělali obrat, kolem kopce Srna​ jsme po silnici běželi dále. Pak jsme zjistili, že jsme úplně mimo trasu, a tak jsme se museli vrátit. Kilometr navíc nás ale asi nezabije. Kousek jsme to střihli lesem a pak už jsme se napojili na správnou, žlutou turistickou.

Cesta nás vedla kolem Kubačky​. Napojili jsme se na silnici, kterou jsem následně poznal z nějakého mého dřívějšího běhu. Dostali jsme se k železniční stanici Radejčín​. Odtud pak přes louku k rozhledně Radejčín​. Měl jsem za to, že je to další bod do výzvy, ale později jsem zjistil, že ne. Nevadí, i tak je to hezké místo.

To už jsme mířili do Dubice​. Proběhli jsme jí a po silnici jsme zamířili dolů do údolí, kde leží Moravany​. Tady jsem Honzu​ upozornil na výbornou Palačinkárnu Bohemicus​. Měl by ji navštívit.

Josefínka -> Milenci -> Vrkoč

Čekala nás nejzajímavější fáze. Ale to jsme ještě nevěděli. Z Moravan​ jsme vyběhli nahoru na návrší. Napojili jsme se na silnici Stebno​ - Chvalov​ a po ní jsme běželi směrem na Podlešín​. Kousek asfaltu nevadil, alespoň to trochu odsejpalo. A pak se nám po něm začalo stýskat.

Dostali jsme se na rozcestí Skály, odbočka​ a k Josefínce​ to mělo být cca 1 km. To je kousek, co by se asi tak mohlo pokazit? No, třeba cesta samotná. Rozježděná těžkou technikou, blátivá, mokrá, prostě zase hnus. Nejvíc nás štvalo, že na vyhlídku je to z kopce. Klouzali jsme po cestě (bahnem) dolů, jak to šlo. Pod sloupy vysokého napětí jsme pak začali klesat ještě více. Cesta se zde točila, moc jsme si nebyli jistí cestou. Honza​ si vzpomněl, že tudy někdy běžel nějaký závod, já měl taky nějaké vzpomínky, že jsem tu kdysi byl a že cestu k Josefínce​, respektive tu odbočku, nesmíme minout. Je opravdu nenápadná.

Naštěstí jsme neminuli a vrhli jsme se na stráň. Plnou klouzajícího bláta. O běhu nemohla být ani řeč. Nebylo to vůbec příjemné. Jestli tudy šly holky – Maru​ s Lenkou​ – v týdnu s kočárkem, tak klobouk dolů. Nějak jsme ten kus zbývající cesty překonali a pak jsme konečně byli u skály.

Vyhlídka je to ale opravdu krásná. Stojí to za těch 5 bodů do výzvy. Přelezli jsme několik skalek, až jsme se dostali k poslední, na samém okraji.

Času zase tolik nebylo na nějaké dlouhé kochání, a tak jsme se vrátili zpět. Opět jsme museli absolvovat bahnitou cestu. Čistí jsme tedy rozhodně nebyli. Navíc klouzající bahno ve stráni taky není moc příjemné. Vrátili jsme se na hlavní cestu a vraceli jsme se k silnici. Samozřejmě jsme minuli odbočku ke skalám Milenci​, a tak jsme se museli kousek vrátit.

Zase jsme museli trochu klesat. Cesta nebyla o nic lepší. Dostali jsme se však po ní nad skály, a tak jsme museli kousek seběhnout. Milenci​ je dvojice samostatných skal v lese. Díky tomu, že nebylo listí, tak byly dokonce i vidět.

Po chvíli jsme se vraceli zpět. Já jsem zvolil jinou cestu, protože se mi nechtělo přelejzat spadlý strom, ale moc výhodné to nebylo. Správná cesta se stočila, a tak jsem se musel trochu vracet. Dostali jsme se na cestu, zpátky na rozcestí a konečně jsme se vraceli na asfaltku do Podlešína​. Hurá. Zlatý asfalt.

Asi dva kilometry jsme klusali po krásném, rovném, suchém asfaltu. Docela foukalo, a tak jsme se nechtěli zdržovat a valili jsme. Za Podlešínem​ jsme se stočili do lesa, na mně velice dobře známou cestu nad Vaňovské vodopády​. Krásný lehký trail, pohodlná upravená cesta. Běželo se zde opravdu velice dobře. Dostali jsme se na rozcestí Nad Vaňovem​. Zahnuli jsme k Vaňovským vodopádům​.

Od nich je to na Vrkoč už jen kousek, cca 500 metrů po pohodlné cestě. Vyběhli jsme nahoru a na vyhlídce jsme získali další bod do výzvy. Paráda.

A na Větruši

Pak už nám zbývalo asi jen 7 km na Větruši.  Původně jsem měl v plánu přes popraviště​ seběhnout dolů a dostat se na Západní nádraží​, ale přehodnotil jsem to. Honza​, který se musel ještě vlakem dostat zpět do Malých Žernosek​, chvilku zvažoval, že by od vodopádů​ seběhl do Vaňova​ a na vlak, ale pak řekl, že to dotáhne se mnou. Já se rozhodl od popraviště​ vrátit na Větruši​ a sjet to dolů lanovkou. Stejně to tu už nemá cenu běhat, už jsou tu jen rušné silnice.

Vrátili jsme se zpět na rozcestí Nad Vaňovem​. Napojili jsme se na NS Větruše - Vrkoč​ a po pohodlné cestě jsme se vrátili přes Soudný vrch​ na Větruši​. Tam se se mnou Honza​ rozloučil. Historické popraviště​ vynechal, měl tak 20 minut na to, dostat se na Hlavní nádraží​. Já to ještě vzal na to popraviště​, kde jsem si zapsal další bod. Bylo to asi 250 metrů tam a 250 zpět.

A to je vše

Zde jsem cestu ukončil. Svezl jsem se lanovkou dolů a pak už jen autobusem domů. Byl to celkem náročný trail. Ze začátku se to nezdálo, ale bláto dalo zabrat. Teplota byla kolem nuly a na stehnech to bylo znát. Bylo toho tak akorát.