S UL-TRAILEM po bodech výzvy

Napřed jsem byl domluvený s Maru​, že ji ráno naberu u Alberta, ale přišla mi od ní zpráva, že je indisponovaná, a tak jsem vyjel bez ní. Stejně jako před 14 dny jsem tedy před devátou vyzvedl Ondru​ u něj doma a za chvilku jsme byli na parkovišti pod Turistickou chatou. Lid​í tam už pár bylo. Lenka​ s Martinem​, Klinky​ a za chvilku přijely ještě holky, Lenka​ s Dášou​. To bylo vše, a tak jsme mohli v devět hodin vyrazit, jak bylo plánováno.

Dědova vyhlídka, Nad stěnami a Holý vrch

Začátek vedl po silnici, hned do kopce. Chvilku jsme si z Martina​ dělali srandu, že mu klapou o asfalt jeho hrotovky, ale to jsme ještě nevěděli, jak moc bychom je všichni později ocenili. Asi po 300 metrech jsme zahnuli z asfaltu konečně do lesa a do skal. Po skoro rovné cestě (ve smyslu směru) jsme za chvilku doběhli k vyhlídce Dědova vyhlídka​. První bod z výzvy byl zapsaný. Z vyhlídek toho bohužel moc nebylo, kvůli počasí, ale tak to holt teď je. Prakticky už od začátku roku.

Pak jsme pokračovali dál. Cesta nyní vedla nahoře po skalách, celkem nebezpečně u okraje. Díky sněhu a ledu to nebylo moc příjemné. Každý se soustředil na každý krok, až ustal i jindy všeobecný hovor. Ondra​ nás vedl po skalách. Minuli jsme několik skalních útvarů. Na konci tohoto úseku, nad silnicí, která by byla normálně ze skal vidět, jsme seběhli dolů. Byli jsme trochu mimo plánovanou trasu, ale Ondra​ to zde zná, a tak nás vedl přímo dolů, za zvuky motorové pily, kterou jsme nedaleko slyšeli.

Byli jsme nyní skoro u hlavní silnice, ale zabočili jsme nejprve na druhou stranu, protože nás čekal další bod – Holý vrch​. To je kopec, kde podle legendy byla laboratoř, ze které unikli jedovatí hadi, a proto má i svůj druhý název: "Haďák". Na vrcholu kopce je nějaká betonová bouda a kopec je celkem dobře přístupný.

Děčínský Sněžník, Kristin Hrádek

Potom jsme se vrátili zpět dolů a tentokrát jsme se napojili na hlavní silnici. Mírně stoupala, ale byla jen mokrá, nikoliv zledovatělá. A tak to celkem šlo. Jak potom oznámil Kája​: "konečně jsme si taky zaběhali".

Ze silnice jsme odbočili do lesa a stoupali jsme vzhůru. Sníh na zemi byl mokrý, led ale už měkký, a tak to nebylo tak hrozné s klouzáním jako v minulých dnech. Vystoupali jsme až na okraj obce Sněžník (část trasy LUMU). ​Ale hned za obcí jsme opět odbočili do lesa, vzhůru ke skalám. Vyškrábali jsme se až nahoru, kousek od rozhledny​. Tam jsme chvilku obdivovali novou věc.

Pokračovali jsme pak dál, směrem ke Koňské hlavě. Míjeli jsme další a další vyhlídková místa, bez zastavování, protože fakt nebylo na co koukat. Hřebenovkou jsme se dostali až na okraj, ke Koňské hlavě​. Zde následovala nepříjemná zledovatělá cesta. Led byl sice měkký, rozbředlý, ale stejně jsem si raději dával pozor a sbíhal jsem opatrně. Že je to nic moc terén, mohli dosvědčit i dva turisté, kteří klouzali dolů.

Doběhli jsme na rozcestí Pod Koňskou hlavou​. Už tam na nás čekal Martin​, který dnes stále nějak hnal a byl vždy hodně před námi. Od rozcestí​ jsme pak pokračovali směrem na Kristin Hrádek​. Nejprve jsme ale k němu museli doběhnout, což po cestě nebylo moc snadné. Klouzalo to. A úplně se mi nechtělo s sebou fláknout na tom mokrém ledě, a tak jsem to vzal, stejně jako ostatní, lesem a borůvčím, které přeci jen dokázalo přidat trochu trakce.

Doběhli jsme k silnici, k rozcestí​. Dál jsme pokračovali po asfaltce. A to byla celkem pohoda. Žádný led, sníh, jen mokrá silnice. A vůbec nám to nevadilo. Zase jsme se alespoň trochu proběhli. Ke Kristinu Hrádku​ jsme zanedlouho doběhli. Lenka​ si udělala kolečko na parkovišti (nevíme proč) a za chvilku jsme pokračovali dál.

Telefonka, hranice CZ/DE, Grenzplatte

Od Kristina Hrádku​ jsme se kousek vrátili zpět a napojili jsme se na žlutou turistickou cestu. Trochu jsme udělali oblouk a za chvíli jsme byli na rovné cestě – Telefonce​. Následoval, co do směru, úplně rovný úsek. Ale klesá a stoupá, dle terénu. Avšak docela fajn kus cesty, dalo se dobře klusat a za chvilku jsme toto překonali.

Telefonka​ nás dovedla až na hranici s Německem. Znova jsme míjeli vysoké skalní komíny, drápali jsme se do kopců. V lese nad silnicí jsme objevili zajímavou útulnu.

Pak jsme přeběhli kousek zledovatělé silnice, stále po žluté. Ondra​ nás vedl dál, zná to tu. Prý. Žlutá turistická nyní vedla pod skály, respektive pod skalní stěnu, která se stáčí zpět do Česka, nad Ostrov​. Byli jsme na žluté cestě, ale náš "výzvový" bod byl vysoko nad námi. Museli jsme se tam tedy vyškrabat. Zde jsme se tak nějak rozdělili.

Lenka​ s Martinem​ byli někde vepředu. Já s Dášou​ a Klinkym​ jsme to vzali někde zprostředka. Druhá Lenka​ to zase vzala nahoru napravo od nás. A Ondra​ zase nalevo. Škrábali jsme se opatrně nahoru. Nakonec to nebylo tak hrozné, jak to vypadalo. Ale jak jsem uvedl, rozdělili jsme se. Nahoře jsme se nejprve potkali s Ondrou​. Nemohli jsme najít Lenku​, ale po pár set metrech jsme ji našli na nějaké vyhlídce. Byla nahoře rychle a běžela dál. Kdo ale chyběl, byla Lenka​ s Martinem​. Ty jsme nikde neviděli.

Dostali jsme se ale do našeho bodu Grenzplatte​, kde jsme měli být. Zde jsme chvíli přemýšleli, jak dál. Lenka​ s Martinem ​byli někde dole, my nahoře. Nabízelo se neztratit výšku a vzít to po horní části skal, až nad Ostrov​ a pak dále k Turistické chatě​. Nebo seběhnout dolů, dohonit ty dva – ha ha, a pokračovat po plánované cestě. Nakonec jsme se rozhodli pro druhou variantu. 

Ostrov, hřebenovka Volskými kameny a zpět k chatě

Opatrně jsme sestoupili dolů, na silnici do Ostrova​. Klouzalo to, a tak sestup byl opravdu opatrný. Ale na silnici se zase běželo mnohem bezpečněji. Probíhali jsme Ostrovem​. Kája​ nás navedl nějakou zkratkou, která byla sice delší, ale zato nás navedla zpátky na stejnou silnici, ze které jsme na zkratku seběhli.

Za Ostrovem​, hned za kempem​, jsme opět zatočili do lesa. Napojili jsme se zase na žlutou turistickou. Mírně jsme stoupali. Po chvilce jsme doběhli mezi skalní stěny Volské kameny​ a mezi skalami jsme stoupali vzhůru. Je to známý úsek z LUMU. Také jsme tudy běželi před 14 dny s Ondrou​ a Václavem​, ale to jsme tady nasazovali zbaběle nesmeky. Dnes jsme to zvládli bez nich.

Pak už jsme jen vyběhli nahoru a byli jsme na cestě, která nás dovedla až k Turistické chatě​. Doběhli jsme k autům na parkoviště. A zde jsme náš běh ukončili.

A to je vše

Ondra​ pokračoval běžmo dál. Má to kousek domů, a tak se rozloučil a zmizel. Dáša​ ještě dobíhala kolečko, aby měla km pěkně zaokrouhlené. Pak jsme se rozloučili. Přečetl jsem si zprávu od Lenky​, že už vyrazili domů (chybí jim jeden bod). Všichni tedy v pořádku.

Byl to hezký trail. Prima banda, žádné hnaní někam. Dali jsme přes 25 km v celkem těžkém terénu. Líbilo se mi to.