Zimní trail kolem Snežníku

Trasu jsem si naplánoval předem. Nechtěl jsem víc než 20 km, nakonec mi to vyšlo na nějakých 18. Poslal jsem to Ondrovi. Je to jeho rajón, a tak se jen mrknul a hned věděl, kudy kam. Václav se mi ozval, že by se přidal. Dohodli jsme se tak, že Ondru vyzvednu doma v Libouchci a start bude na spodním parkovišti pod Turistickou chatou. Tam jsme se chvíli po deváté sešli. Připravili jsme se na běh. Já jsem si nevzal hůlky, nějak jsem na ně zapomněl, ale Václav měl dvoje, a tak mi jedny půjčil. Alespoň otestuji systém s poutky.

Běžíme

V 9:10 jsme vyběhli. Ihned jsme zapadli do lesa pod Tiské stěny a klusali v klidu po zasněžené a trochu zledovatělé cestě. Drželi jsme se žluté turistické značky až k rozcestí, kde se žlutá stáčela dolů do Libouchce. My jsme pokračovali dál pod skalami. Okolí bylo krásně zasněžené, cesta celkem na pohodu, trochu to klouzalo, ale nebyl to žádný výrazný problém.

Cesta nyní trochu stoupala. Ke slovu přišly hůlky. Nesmeky jsme zatím nechali v batozích. Já s Ondrou jsem je měl, Václavovi jsme o tom nějak neřekli, a tak byl bez nich. V tuto chvíli však nebyly potřeba. Dostali jsme se na silnici. Klusali jsme po ní jen chvíli, cca 300 m, a za okamžik jsme se opět napojili na Nosticovu silnici, která se vine pod masivem Sněžníku. Silnice klesala a klouzala. Minuli jsme Perníkovou chaloupku č. p. 40.

Nosticova silnice se táhne skoro rovně pod Děčínským Sněžníkem. Působí celkem nekonečně. Vzpomínali jsme na trasu LUMu, která tudy vede. Po pár kilometrech jsme zabočili na jinou cestu, která nás již navedla na Tyršovu stezku, jež stoupá prudce nahoru ke Sněžníku. Zde se cesta stala neschůdnější. Kamarádsky jsme si s Ondrou nevzali nesmeky, aby v tom Václav nebyl sám. Václav měl celkem zajímavý nápad – že bychom mu každý půjčili jeden nesmek a měli bychom tak všichni stejně. Nevím, nějak mi to nevychází, ale je to zajímavá myšlenka.

Nahoru k rozcestí a útulně Pod Koňskou hlavou to bylo opravdu zajímavé. Prakticky celá cesta byla jeden velký led, pěkně to klouzalo a museli jsme postupovat opatrně. Samozřejmě jsme neběželi, jen jsme opatrně šli.

Zanedlouho se nám povedlo vyškrábat se nahoru k útulně Pod Koňskou hlavou. Potkali jsme dva turisty se psem. Ti říkali, že cesta nahoru po kamenech na Sněžník je celkem schůdná. Pokračovali jsme nyní po okraji skály kolem mnoha vyhlídek, ale díky mlze toho moc vidět nebylo. Mráz a sníh ale vytvořily kolem nás opravdu malebné prostředí.

Pokračovali jsme dál ke Sněžníku. Nádherný úsek, čistokrevný trail. Nemělo to chybu. Cesta se motala mezi stromy a kameny, byla zledovatělá, prostě paráda. Za chvíli jsme byli u rozhledny. Sama rozhledna byla celá ojíněná sněhem a vypadala krásně. Dostála svému jménu.

Nechali jsme se zde od turistů vyfotit. Za rozhlednou jsme objevili cosi, co nevíme, jak pojmenovat. Dřevěný „oznamovatel“ nebo něco podobného. Rozhodně se jednalo o novinku, jak říkal Ondra, protože to tu prý před 14 dny ještě nebylo.

Pokračovali jsme dál. Klusali jsme po návrší. Zanedlouho nás cesta svedla dolů na kamennou Hřebenovku E3. Když jsem tu cestu viděl, zbaběle jsem si nasadil nesmeky. Kluci pokračovali bez nich, ale já je za chvilku dohonil. Běželo se mi rozhodně mnohem jistěji. Doběhli jsme na silnici. Původně byla cesta naplánovaná tak, že poběžíme po silnici až do Sněžníku, ale rozhodli jsme se pokračovat lesem po trase LUMu až do Zadní Vsi. Bylo to rozhodně lepší. Opět to byl krásný trailový úsek. Sice tu bylo přes cestu hodně polomů, ale svým způsobem to bylo opravdu krásné. Ještě v lese nad loukou u Zadní Vsi jsem si sundal nesmeky a dál pokračoval bez nich.

V Zadní Vsi jsme přeběhli silnici a za chvilku vběhli opět na lesní cestu. Následoval rovný úsek – sice po zamrzlé a hrbolaté cestě, ale běželi jsme celkem svižně. Zanedlouho jsme se napojili na Mlýnskou cestu, naši původní trasu. Konec této cesty byl v Ostrově. Museli jsme však seběhnout po kamenné cestě. Posledních cca 200 m stálo za to. Nesmeky jsme na ten kousek nechtěli vytahovat, a tak jsme klouzali bez nich. Naštěstí jsme to zvládli bez nehody a za chvilku byli na suché silnici.

Do samotného Ostrova jsme se vlastně ani nedostali. Hned po chvilce jsme zahnuli ze silnice do lesa a pokračovali po dalších zaledněných cestách. Napojili jsme se na Via Czechia – severní, která nás zavedla do Tiských stěn na známý výstup mezi skalními věžemi. Účastníci LUMu to znají moc dobře. Cesta byla fakt zledovatělá, a tak jsem nesmeky znovu nasadil. Chvíli jsem se s nimi zlobil, ale povedlo se. Pak jsem zahlédl, že Ondra si je nasadil také.

Vyběhli jsme cestou mezi skalami. Václavovi to bez nesmeků také šlo a dokonce na nás musel nahoře nad skalami počkat.

Pak už zbýval jen poslední úsek k Turistické chatě​. Tam jsme si u závory s Ondrou​ sundali nesmeky a zbytek cesty jsme již bezpečně doběhli až k autům.

Doběhli jsme

U auta jsem se rozloučil s Ondrou​. Vzal to běžmo až domů – má to jen kousek. Převlékl jsem se, rozloučil se s Václavem​ a vyrazil k domovu.

Byl to opravdu skvělý trail. Délka tak akorát, nádherná zasněžená příroda. Led vůbec nevadil, bylo to o to zajímavější. Jak jsem uvedl, byl to čistokrevný trail a báječně mi sedl. Po Vokobergu to byl balzám na duši. Otestoval jsem nepromokavé ponožky – jsou příjemné, ale protože nebylo mokro, k ostrému testu vlastně nedošlo. Taktéž jsem vyzkoušel hůlky s poutkem, ale asi mi více vyhovují rukavičky, které mám.