Plánování dnešní trasy bylo od začátku chaotické. V plánu jsem měl mít 29 km, klasický trail. Tak jsem si nějak připravil trasu, celkem pěknou, z Petrovic, do UL. Pár vyhlídek, zříceniny, atd. Jenže jsem trasu poslal trenérovi, a ten se mi “vysmál”, že to má málo výškových metrů – cca 750. A tak jsem se dal do změn. Tu jsem část ubral, tu něco přidal, ale abych se z místa dostal domů, s potřebnými výškovými metry, trasa se o něco protáhla, na cca 32 km. Trenér řekl, že je to v pohodě, že na neděli klusání trochu zkrátíme. Tak tedy OK. Jenže druhá komplikace. V sobotu bychom měli jet na zahradu do Chabařovic, takže jsem se dal znova do plánování, abych cestu zakončil právě v Chabařovicích. To mi vyšlo zhruba stejně dlouhé i s potřebnými metry. Takže pohoda. Nakonec vše ale dopadlo zas jinak, kvůli počasí a komplikacím na zahradě, takže plán číslo 2 (ten přepočítaný).
Trasu jsem samozřejmě v pátek hodil na skupinku, kdyby se někdo chtěl přidat. Jiné plány tam nebyly, krom výzvy – obíhání Milady, ale to mě opravdu nelákalo, navíc, když sem tam v pátek dal dvě kolečka ve stupňovaném tempu.
Petrovice
Do Petrovic jsem se tedy vydal na sólo trasu autobusem. Cca 30 minut jízdy. Vystoupil jsem u letadla, na konečné, těsně před hranicemi a započal volným klusem svou trasu. Běžel jsem po NS Zapomenuté pohraničí. Cesta mírně stoupala, ale nic náročného. Za chvíli jsem vběhl do lesa. Počasí se začalo lepšit, ze zatažena se to proměnilo do polojasna, a bylo krásně.
Překonal jsem Olšový potok, doběhl jsem k Rájeckému rybníku. Za ním jsem se opět musel dostat přes potok, po můstku. Cesta se zde stočila doleva, opět mírně do kopce. Za rozcestím Rájec, které mi přišlo povědomé, jsem se dal opět doleva a po chvíli doprava, už mezi skály a skalní věže.
Vyběhl jsem mezi skálami až k hraniční čáře s Německem, a po cestě, která tuto hranici lemovala jsem běžel dál. Po chvilce jsem zamířil přímo do Německa. Přiběhl jsem na cyklostezku a po ní jsem se dostal rozcestí Glasergrund. Odtud, pak po dalších lesních cestách jsem dostal zpět ke skalám, tentokrát nad ně.
Mezi skalami
A tady to začalo. Kouknul jsem na hodinky. Mapa se mi zrovna nějak divně natočila, a měl jsem dojem, že zde mám jít jen k vyhlídce a zase zpět. Cesta však vedla přímo dolů, mezi skálami, to se mi nezdálo, a tak jsem chvíli běžel po cestě nad nimi. Byl jsem však mimo trasu, vrátil jsem se. A chtě nechtě jsem musel dolů.
Zasraná cesta mezi zasranými skalami. Všude zasraná mokrá tráva, zasrané mokré nízké stromy, o které když se otřete, jste celí mokří. Motal jsem se mezi věžemi. Zasraný mapy.cz mi neukazovaly vůbec nic, protože jsem lakomej a nemám premium verzi. A zasraný garmiňácký mapy v telefonu Vám taky nic neřeknou, protože zde nebyl ani zasranej signál. Tak nějak jsem se držel směru, ale zasraná cesta to moc nebyla. Nakonec jsem se z toho zasranýho místa nějak vymotal, celej mokrej a doběh jsem na žlutou turistickou, po které se už konečně dalo normálně fungovat.
Vrátil jsem se tímto zpět do Česka. Přeběhl jsem údolí, a začal stoupat na druhou stranu, mezi další skály. Nicméně to bylo po krásné cestě, takže naprostá paráda.
Proběhl jsem nějakým kempem, kde jsem potkal pár turistů. Připravovali si snídani. Jen jsem proběhl a běžel dál nahoru. Nějak jsem se ukolébal pohodou okolo, a opět jsem seběhl z cesty, ale po chvilce jsem se nějak stočil zpět a vše bylo v pořádku.
Na Děčínský Snežník a do Jílového
Nyní jsem běžel lesem, po pohodlné cestě. Sice neznačené, ale to vůbec nevadilo. Dal jsem si malou svačinu a klusal jsem směrem na Zadní Ves. Asi jsem tu už někdy byl, místo mi přišlo povědomé, ale na 100 % jsem si jistá nebyl. Z lesa jsem vyběhl přímo na silnici vedoucí do Zadní vsi. Přeběhl jsem ji, a dostal jsem se opět do lesa. Zadní Ves jsem oběhl ze severovýchodu, aniž bych si uvědomil, že tudy vede trasa závodu LUM, ale opačně.
Na to jsem přišel, až když jsem se z lesa dostal na asfaltku, vedoucí na Snežník. Vyběhl jsem na rozcestí u první zatáčky. Chvíli jsem stoupal po silnici, ale asi po 200 metrech jsem zatočil doprava na kamenitou cestu, Via Czechia, která vede přímo nahoru.
Na naplánované trase jsem měl Děčínský Sněžník, coby nejvyšší vrchol, ale to mi nějak nedošlo, na hodinky jsem se nedíval a doběhl jsem až k rozhledně. Chtěl jsem si dát kofolu, ale nebrali karty a zrovna jsem u sebe neměl hotovost, takže z toho nic nebylo.
Po chvilce nahoře jsem se vydal zpět. Sledoval jsem stejnou cestu, zhruba do poloviny sestupu, kde jsem odbočil doleva a zamířil ke Švédskému hřbitovu a dále přes louhu přímo do obce Sněžník. Kousek jsem běžel po silnici, a pak mezi domky zahnul opět doprava. Tudy jsem nikdy neběžel, a to jsem tu už byl tolikrát. Cesta vedla přímo dolů. Seběhl jsem k Nosticově silnici (jen na konec) a opět jsem byl na asfaltce. Naštěstí jen kousek.
Asi po 200 metrech jsem opět odbočil doleva, na Kostelní stezku, zelenou turistickou, vystoupal jsem pár metrů nahoru, napojil jsem se na příčnou cestu, zahnu doprava a vrátil jsem se na asfaltku.
Z asfaltky jsem pak po 100 m odbočil na Holý vrch. Na holém vrchu, ale jiném jsem byl i s klukama minulý víkend. Nahoru vedla nenápadná cesta. Zarostlá. běžet se nedalo. Ale trochu jsem si odfrkl z toho seběhu ze Snežníku. Po chvilce jsem byl na Holém vrchu. Nevím, proč se mu říká Holý, když je zarostlý. Navíc tam stojí cosi…
A uvnitř tohoto cosi je to taky divný.
Nicméně – byly to výškové metry a to se počítá. Nyní jsem se musel dostat dolů. Jedna cesta vedla dolů, ale na druhou stranu. Už nevím, jak se mi povedlo v mapách naklikat směr, který jsem se měl vydat, ale byl to pěkný humus. Nechci se opakovat, ale cesta dolů byla pěkně zasraná. Zasraný stromy, hodně zasraných kamenů, které klouzaly. Po nějaké stezce ani památky. O běhu se rozhodně nedalo mluvit, byl jsem rád, že jsem šel.
Minul jsem Studánku Duběnka. Doplnit vodu mě z ní ale moc nelákalo. Opět jsem uhnul doprava a necestou jsem sbíhal níž. Terén byl trochu přístupnější, takže se už dalo klusat. Doběhl jsem na okraj Jílového, mezi domky a po chvilce jsem se napojil na hlavní silnici (Sněžnická), po které jsem začal sbíhat, celkem dlouho, do Jílového.
Dostal jsem se až na náměstí. Musel jsem doplnit vodu, protože aktuálně mám jen jednu lahev. V místních potravinách jsem si tedy koupil vodu, malou colu a banán. Banán s colou jsem si dal ke svačině, dolil jsem vodu do lahve a za chvilku jsem vyrazil dál, na další kopec – Výrovna.
Výrovna, Čermná, a zpět do UL
Na druhé straně Jílového, za tratí byla sice cedule, že je tam uzavírka mostu, ale nevěděl jsem, že je to most, který potřebuju. Klusal jsem k němu po silnici. Najednou koukám, že se přes něj opravdu nedostanu. Místní usedlík mi řekl, že musím nahoru, a pak se stočit doprava. Udělal jsem to tedy tak, ačkoliv později, když jsem kouknul do mapy, jsem se měl vrátit o cca 100 m níže a překonat potok přes jiný most.
Klusal jsem tedy po silnici nahoru. Vyběhl jsem až k nějakému statku, a zjistil jsem, že zde jsem byl před 14 dny na mém běhu z Vilsnice do UL. Stočil jsem se kolem obory a hledal jsem zkratku o které mluvil domorodec. Tu jsem našel a přes louku se mi povedlo seběhnout zpět do části Horního Jílového, mezi nějaké domy. To už jsem na mapě viděl, kudy dál. Seběhl jsem kousek zpět po silnici a pak jsem zahnul prudce doleva a začal jsem stoupat přímo na Výrovnu.
Po chvilce jsem se dostal z Jílového na otevřené prostranství. Holé louky lemované lesy. Nádhera. Držel jsem se cesty a klusal jsem nahoru. Za nedlouho jsem se konečně napojil na žlutou turistickou, po které jsem měl původně přiběhnout. Cestu jsem ti ale protáhl o cca 4 km.
Následoval krásný seběh z Výrovny dolů. Stále lesem. Jakmile jsem vyběhl z lesa, byl jsem v Čermné. Oběhl jsem ji a dostal se na hlavní silnici, po které jsem začal stoupat nahoru do Mnichova. Cestou jsem se opět trochu najedl ale nijak jsem se nezdržoval. Už tak jsem měl pěkný časový skluz.
Nahoře za Mnichovem jsem odbočil na cestu, která je opět součástí LUMu. Mířil jsem do Libova. Běžel jsem po prašné cestě mezi loukami. V hlavě jsem si sumarizovat vzdálenost. Už nyní jsem měl nastoupáno přes 1000 m, což nějak nevím, kde jsem nabral. Ale už jsem také měl v nohách 30 km. Rozhodl jsem se, že vynechám poslední kopec Radešín, a cestu si tak zkrátím, co možná nepříměji. Po pozdějším pohledu do mapy to opět nebylo dobé rozhodnutí, cestu jsem si ještě protáhl, ale momentálně mi to asi nějak nemyslelo.
Z Libova jsem přeběhl do Radešína a dal se směrem nad Žežice. Zde jsem seběhl ze silnice, protože mě už nebavila a po cestě přes louky jsem to vzal přímo na Erbenku. Překonal jsem hlavní silnici Chuderov – Žežice a dal se do stoupání na Erbenku. Vyběhl jsem nahoru k Červené židli. Začalo se smrákat.
Od Červené židle jsem pak zamířil směrem k rozhledně. Začalo v tu chvíli bouřit a pršet a tak jsem se co nejdříve chtěl dostat pryč z kopce a už domů. Z Erbenky jsem sbíhal Lužickou ulicí, která mě zavedla prakticky až nad sídliště. Pak už jen přes park a domů.
Po běhu
Zážitek to byl intenzivní. Nějak jsem podcenil přípravu trasy, a to si na toto dávám celkem pozor. Překvapilo mě také uzavření mostu, ale jinak se mi běželo krásně. Počasí, až na konec, vyšlo náramně.
- Celková uběhnutá vzdálenost: 35,77 km
- Vystoupáno: 1 088 m
- Celkový čas: 4:12
- Průběrné tempo: 7:04 / km
Trase dávám 6 z 10 plíšků
