Už na začátku roku jsem si zvolil tento závod, jako můj pomyslný vrchol sezony. V tu dobu jsem tak nějak nevěděl co dál, čekal mě Vokoberg, a hlavně jsem nevěděl, jak dál. Měl jsem na paměti moji nepovedenou sezonu před dvěma lety, kdy jsem dokonce vzdával závody, protože jsem na to prostě neměl. Rakovnickou jsem si vybral proto, že se mi nezdála tak těžká. Bylo tam relativně malé převýšení, a tak jsem se rozhodl, že do ní půjdu. Reference také zněly velice dobře a tak, proč to nezkusit.
Stalo se od ledna dost věcí. Po Vokobergu jsem se vložil do rukou trenéra. Oslovil jsem Petra Jilga zda by se mě nepokusil připravit na R100, slovo dalo slovo, a vrhli jsme se do práce. Naším společným cílem tedy byl tento závod. Během přípravy jsem si dal Horský půlmaraton v Sušici, jinak jsem se plně soustředil na trénink. O samotné přípravě se ale ještě rozepíšu zvlášť.
Plány
Probírali jsme, jaký bude cíl pro tento závod. Po mojí zkušenosti ze Strážnické 100, kde jsem na trati byl přes 15 hodin (ale to byla úplně jiná situace), jsem samozřejmě chtěl zlepšení. Dostat se pod 15 hodin. Profil byl celkem podobný, a bylo i méně výškových metrů. Bylo se tedy o čeho odpíchnout. V průběhu přípravy jsme toto samozřejmě hodně diskutovali, a tak jsme stanovili cíl, dostat se pod 14 hodin. Trenér věřil, že na to mám. Já v koutku duše také. Dále jsme probírali taktiku. Hrál jsem si s Pace Pro v Garminu, ale Petr mi napsal nějaké poznámky. Nebát se toho. Trénovali jsme tempo, trénovali jsme objem. Takže v klidu vyrazit a první část dát stejně, jako když mám regenerační tempo (cca 5:20-5:40). To mě tedy vyděsilo, poněvadž podle PacePro jsem měl běžet v tempu nad 6:30. Nicméně trenér je trenér a já poslouchám. Navíc: Garmin mi ukazuje stav tréninku. Ten mám po celou dobu přípravy Produktivní – tedy naprosto super. Za celou dobu jsem měl jen dva výkyvy, a to do stavu: Vrchol. Jednou dva dny před Horským půlmaratonem, a druhý vrchol dva dny před tímto. Takže naplánováno naprosto dokonale.
Dále jsme probrali, co s sebou za jídlo. Ze zpráv, co mi chodily jsem věděl, že po cestě jsou luxusní občerstvovačky, ale stejně jsem si zabalil dostatek energie s sebou. Gely, tyčinky, sušené maso, vlastnoručně upečené flapjacky…. Gel každou hodinu, jakmile pocítím, že mi dochází energie, něco sníst. Dostatečně pít. Využívat občerstvovačky. Vybavení jsem úplně neřešil. Zkušenosti mám, takže klasika. Trápil jsem se s lahvemi. Jednu jsem zapomněl v Sušici, druhá teče (Salomon). Tak jsem si připravil 1l hydrovak, který mám doma. To funguje v pohodě, ale problém je s doplňováním. Musí se vždy z batohu vyndat, což je s plným batohem problém. Tak jsem na vak vykašlal, a vzal jsem si jednu rezervní lahev, co mám. 0,5 l bude stačit, občerstvovaček je dost. V hodinkách jsem si upravil datová pole v aktivitě Ultra, sice blbě, ale upravil. Místo tempa jsem si dal rychlost, což jsem zjistil až po startu.
Hurá do Rakovníka
Celý víkend jsem pojal tak, že si to pojedu naplno užít. Do Rakovníka vlakem přes vesnice typu Louny a podobné. Zvolil jsem ubytování v tělocvičně (strašná blbost) a vůbec jsem to pojal dobrodružně. Do Penzionu u Šéby jsem dorazil v pátek navečer včas, ještě před startem registrací. Potkal jsem tam Kajmana, kluka co se známe z minulosti, z Vokobergu a PVLH. Kecali jsem, čekali na organizaci a byla pohoda. Po registraci jsem se šel ubytovat do tělocvičny. Prima zázemí, jsem si říkal, naivně. Zabral jsem si žíněnku, připravil si všechny věci na spaní a na závod a šel jsem do města na večeři. Jídlo v penzionu mě neoslovilo. Po špagetách carbonara jsem se prošel a pak už jen zpátky do tělocvičny a vyspat se.
Spaní tedy nic moc. Nešlo o nějaké pohodlí, to mi nevadilo, ale ty zvuky okolních spáčů – to bylo fakt strašný. Ze všech stran chrapot. Děs. Ráno jsem tedy úplně svěží nebyl.
Před šestou jsem už byl na náměstí, odkud se startovalo. Batoh plný jídla na zádech, v ruce jsem měl DropBag, který jsem předal u startu – odvezou ho na jednu z občerstvovaček. Byla to jen taková jistota – pár gelů, tyčinka, suchý ponožky, triko, ačkoliv jsem věděl, že se stejně převlékat nebudu, i kdybych byl sebevíce mokrý. V šest hodin ráno odstartovali cyklisti a pak jsme přišli na řadu my.
Běžím Rakovnickou 100
Rakovník → Senecká hora
Na startu nás bylo asi 50 až 60, co jsem tak odhadoval. Nepočítal jsem s tím, že všichni vyrazí jak magoři dopředu. A já , jako další magor v řadě, jsem se hezky nechal strhnout. Proběhl jsem v davu Rakovníkem, tempem lehce nad 5 minut. Úplně šílený – jsem si říkal. Trenér mi kladl na srdce, abych se nebál, ale holt jsem ještě nezkušený. A tak jsme to valili slušným tempem.
K prvnímu CP (Check Point – kontrolní bod) jsme to měli 8,1 km. Senecká hora s rozhlednou. Běželi jsem v údolí, kolem Pavlíkovských vršků. Co mě překvapilo, že se mezi námi ocitalo celkem dost cyklistů. Cesta se klikatila podél Jalového potoka. Zanedlouho jsme vyběhli o něco výš, do otevřené krajiny. Před námi obec Pavlíkov a nedaleko byla již vidět rozhledna. Někde tady jsem se chytil Jakuba – běžce z Prahy. Začali jsme kecat a valili jsme spolu. Také říkal, že ho to tempo děsí, ale že mu to takto vyhovuje. Byl jsem s ním zajedno. Doběhli jsme k Senecké hoře, a museli jsme až nahoru, na rozhlednu – takový žertík, který by na konci trasy byl asi na pár facek :-). Ale tady to nějak nevadilo. Cestou nahoru po schodech jsem potkal Kajmana – už mířil dolů. Nahoře nám kontrola sejmula otisky (QR kód z kartičky) a znova dolů a dál.
První úsek byl tedy svižný. 8,11 km, 215 upmetrů. Průměrné tempo: 5:34 min/km.
Senecká hora → Krakovec
Valili jsme dál. Běžel jsem s Jakubem a bylo to fajn. Společně to pěkně ubíhalo. Proběhli jsme obcí Senec. Cesta vedla mezi poli a loukami. Celkem prašná, což bylo chvílemi nepříjemné, když Vás předjížděli cyklisté. Alespoň by mohli mít zvonky. Do kopců jsme je vždy předbíhali, protože svá kola tlačili. Pak zase z kopce oni nás a vířili nám prach. Minuli jsme další obce: Žďáry, Malinová a Zhoř. Vběhli jsme do CHKO Křivoklátsko. Opět jsem běželi v údolí. Pak se před námi objevila zřícenina hradu Krakovec. Byl to krásný pohled.
Vyběhli jsme po asfaltce nahoru, před hrad. Tam byla další kontrola a občerstvení. Rychle jsem si vzal chleba s nutelou (velká dobrota), kousek sýra a vysočinu. Doplnil jsem lahev a napil jsem se. Opět jsme se zde setkali s Kajmanem, a tak nějak jsme zhodnotili, že je to hodně běhavé, a že se těšíme na kopečky, ať si trochu odpočineme. Nijak jsme se ale s Jakubem nezdržovali a běželi dál.
Druhý úsek se nadále nesl v duchu svižného tempa (brát to, prosím, ve vztahu ke mě. Ne k široké ultra běžecké obci, která má mnohem lepší časy). Vzdálenost 11,3 km, 167 upmetrů, tempo 5:32 min/km. Stále se mi běželo velice dobře. Uběhnuto 19,5 km.
Krakovec → Ústí Javornice
Další úsek byl úplně super. Dostali jsme se do údolí s říčkou, či spíše větším Šípským potokem. Potok se klikatil v údolí, mezi loučkami. Moc krásné místo to bylo. Několikrát jsme museli přes potok. Ze začátku to šlo. Občas byl i můstek, jinak kameny, klády, pokácené stromy přes potok. Nicméně pohoda skončila, mosty také a tak jsme museli do vody. Prima. 20. kilometr a mokro v botách. Ale alespoň nás nic nezdržovalo. Dav už byl hodně roztrhaný. S Jakubem jsme se drželi v chumlu cca 4 až 5 lidí a překonávali jsme překážky společně. Údolím jsme se nějak prokousali, a konečně jsme začali alespoň trochu stoupat na malý hřeben – Dudácká jáma. Proč se kopec jmenuje jáma se mě neptejte. Běžíme nahoru. Věděl jsem, že zde je CP, bez občerstvení a najednou slyším dudy. Myslel jsem, že mě už šálí sluch, ale pak jsem dudy i uviděl a s nimi i dudačku.
To bylo krásné pohlazení po duši. Nalepili jsme si nálepku do průkazky a začali jsme opět sbíhat dolů. Nejprve celkem prudce – zde jsme litovali kolisty. Pak se cesta držela vrstevnice. Vrátili jsme se serpentinami do údolí, k potoku Javornice, do kterého se Šípský potok vléval. Opět jsme párkrát šli přes vodu. Opět mokro v botách. Minuli jsme rozcestí Čertovec a podél potoka jsme doběhli až k ústí potoka do Berounky. Zde byla další občerstvovačka – Ústí Javornice. Občerstvovačka naprosto parádní. Doplnil jsem vodu, dal si jídlo, potkal jsem zase Kajmana. Měli tu i zmrzlinu, ale počasí úplně zmrzlinové nebylo. Za chvilku jsme běželi dál.
Nádherný úsek se skvělým terénem. Délka 13,8 km, převýšení 169 m. Průměrné tempo 5:58 min/km. Už to jde dolů 🙂 Běželo se skvěle. 33 km v nohách.
Ústí Javornice → Penzion Na Prachárně
Z občerstvovačky jsem vyběhli na silnici. Ze začátku to bylo hned do kopce. Začali jsme šetřit síly a tak jsem jen šli. Já si mezitím ze zadní kapsy batohu přendal do předních kapes pár gelů a sundal jsem si mikinu, poněvadž už bylo celkem teplo. Napojili jsme se na Via Czechia – centrální – Svatojakubskou cestu a zamířili jsme do Chlumu. Cestou jsme potkali běžce, který běžel opačným směrem. Spletl si odbočku a dal se na trasu 100, místo 60, kterou běžel. Bylo mi ho líto. V Chlumu byl jeden z CP, Na vyhlídce. Ta byla mimo přímou cestu a tak jsme museli z cesty uhnout. Zvláštní je, že jsme k vyhlídce klesali. Asi po 600 metrech se vyhlídka objevila a stálo to za to. Pod námi Berounka, sluncem zalité louky, pole, obce. Prostě nádhera.
Cestou zpátky na trasu jsme potkávali další běžce. Za chvíli jsme byli zpátky na trase a zamířili jsme přes Lejskův hřeben dolů k Berounce. Zde byl docela technický seběh. Tudy ale trasa pro cyklisty už nevedla, asi by to moc nešlo. Seběhli jsme k jezu Lejskův mlýn, kde byl Penzion na Prachárně. Velká občerstvovačka. Na terase jsme si odpípli průchod a šli dovnitř na polévku. Využil jsem i toalety. Potkali jsem zde další běžce – Alenu – se kterou jsem pak kus cesty absolvoval. Za chvíli jsme se zvedli a běželi dál. Na terase jsem opět viděl Kajmana – ale tentokrát už naposledy.
Tentokrát šlo o dost krátký úsek. Přeběh jednoho hřebene. Délka 8,5 km, převýšení 240 m. Tempo pak 7:07 – Zde je potřeba brát v potaz i to zastavení v penzionu. Celkem už 42 km. Maraton.
Penzion Na Prachárně → Skryje
Z penzionu jsme se rozběhli směrem od Berounky do lesů. Do rokle, podél potoka Radubice. Cesta mírně stoupala, ale běžet se dalo krásně. Tady někde jsem ztratil Jakuba a bohužel jsem ho už nepotkal. Cesta se klikatila údolím, kolem docela divočina. Dohnal jsem jiného běžce, kterého jsme potkali v penzionu společně s Alenou. Alenu jsem dohnal za chvíli, někde ve stoupání z údolí nahoru u Prašného Újezda. Tam následoval nepříjemný silniční úsek a pak hned prašná cesta mezi loukami. Tam mě zase dohnala Alena. Nicméně jsem se jí nějak chytil a běželi jsme celkem svižně spolu a povídali jsme si. Cesta klesala, takže se toho dalo využít. Před námi v dálce byl další běžec. Doběhli jsme do Mlečice, za obcí jsme pak mezi loukami seběhli do malé rokle po které následoval lehký kopeček. Tam jsem se oddělil do Aleny. Za další silnicí pak následovala lesní cesta s celkem prudkou pasáží nahoru ke kapličce, kde byla malá občerstvovačka. Tam mě Alena opět dohnala, společně s další dívčinou, se kterou soupeřila. Potkal jsem se tam i s klukem přede mnou, kterého jsem prve zahlédl.
Dlouho jsem neotálel a běžel dál. Lesní cesta teď klesala do Třebnušky. Přeběhl jsem pole a napojil se na silnici. Následoval další nepříjemný silniční úsek. Začínal jsem pochybovat, zda mám na toto správné boty. Běžec přede mnou nasadil celkem tempo, kterému jsem nestačil. Běžel jsem údolím, podél Zbirožského potoka. Míjel jsem jeden mlýn za druhým. Proběhl jsem Terezínem, kolem kempu. Cesta byla štěrkovitá, točila se kolem potoka, mezi loukami. Krásné místo, ale docela únavné. Pak jsem přeběhl Podmokelský Mlýn, a stále podél potoka, kolem vrchu Čihátko jsem se dostal ke Skryjskému vodopádu a Skryjským jezírkům. Zde mě opět dostihla Alena.
Následovalo trochu stoupání a pak už jen mezi loukami jsem doběhl do Skryje, kde byla skrytá další občerstvovačka. Byla opravdu skrytá. Nejprve jsem ji minul. Vracel jsem se, až jsem ji zahlédl. U ní jsem potkal Alenu, ale ta za chvilku valila dál. Také jsem tam potkal borce, který do této doby byl v čele, ale zde odstoupil kvůli bolestem. Škoda. Měl to pěkně rozběhnuté. Trochu jsem se zde zdržel. Najedl jsem se, napil, doplnil vodu.
Delší ale krásný úsek s jedním občerstvením uprostřed. Cca 24 km, 437 upmetrů a tempo 6:27 min/km. Byl tam delší seběh, ale dvě stoupání. Běželo se dobře, už jsem ale pociťoval únavu. Ve Skryji jsem měl v nohách 63 km.
Skryje → Křiniště
Ze Skryje jsem se tedy vydal dále. Po silnici. Seběhl jsem dolů do údolí k Berounce (opět). Cestou jsem potkal trilobita. Kde se tam vzal – nevím. Maj tu trilobity a ne jednoho.
Seběhl jsem až dolů. Přes most jsem se napojil na silnici lemující Berounku. Zde, na té silnici, bylo celkem dost chodců, kteří šli další varianty Rakovnické. Míjel jsem je. Pár km po silnici – celkem nepříjemné. Už toho asfaltu je celkem dost. V nějakém malém stoupání jsem opět doplnil gely z batohu do přední kapsy. Ze silnice jsem pak odbočil – u Kouřimské rybárny doleva, vzhůru lesem. Cca 1 km stoupání, celkem prudké – vytáhl jsem hůlky, abych je netáhl zbytečně. Na cestě bylo plno lidí, proplétal jsem se mezi nimi vzhůru. Blížil jsem se k vrcholu. Hodinky hlásily občerstvení za cca 300 m a já zaslechl jazz. Už mi to divné nepřišlo. Po dudách mě nic nepřekvapí.
Vyběhl jsem na palouček na kopci, kde byla občerstvovačka – Křiniště. Pár stanů, lavičky. A kapela. Jazzová kapela. Naprostá pecka. Hráli úžasně. Doplnil jsem vodu a bez zbytečného zdržování jsem letěl dál. Vůbec jsem si zde neuvědomil, že jsem tu měl přichystaný svůj DropBag. Naštěstí jsem z něj nic nepotřeboval.
Krátký úsek, běhavý, ale s delším stoupáním. Cca 6 km. Převýšení 176 m, tempo 7:59 (kopec jsem šel a odpočíval). Celkem už 69,5 km. Únava stoupala a začala se projevovat.
Křiniště → Velká Buková
Z Křiniště jsem vyběhl podél lesa po cestě Via Czechia – té samé, jako před Prachárnou. Minul jsem Dlouhou horu a seběhl lesem k Tyterskému potoku. Za potokem zase pěkně vzhůru do Nezabudice. Obcí jsem jen proběhl. Opět jsem běžel kus po silnici, a za Nezabudickým mlýnem jsem se stočil od Berounky doprava, znova nahoru. Vyšel jsem kopec, dostal se z lesa ven. Zde byl louky. Navigace mě vedla – někudy, ale cesta tu nebyla. Nechtělo se mi úplně přes pole, jak mi ukazovaly hodinky, tak jsem to raději stočil kousek mimo. Za polem jsem se napojil na silnici, která mě dovedla do Velké Bukové.
Docela foukalo. Spadlo pár kapek deště a ochladilo se. Nepříjemný silniční úsek. Doběhl jsem na parkoviště pod rozhlednou. Zde bylo malé občerstvení. Byl jsem rád, že nemusíme nahoru na rozhlednu. Doplnil jsem vodu, dal si jídlo. A pár loků nealko piva – moc fajn, hlavně to není sladké. Už mi to přestává chutnat. Gely mi už lezou ušima, ale doplňuju, doplňuju.
Opět krátký úsek. Únava už ale je znát. Skoro 8 km, 276 m převýšení. Tempo pak bylo jen 8:17. Kopce už jen chodím, šetřím se. Rovinky a seběhy ještě dávám. Celkem má uběhnuto 77,2 km.
Velká Buková → Pustověty
Vzhůru dolů na předposlední úsek. Hurá. Z Velké Bukové jsem seběhl zpátky k Berounce. Podle mapy mě čekal Křivoklát – na to jsem se těšil. Opět na silnici. Proběhl jsem Roztoky, podběhl železniční viadukt. Za ním mě hodinky vedly přes lávku. Ta však byla uzavřená. Chvilku jsem byl zmatený. Po prostudování průkazky a mapy jsem si uvědomil, že je tu ta tajná kontrola. O cca 200 m dále, přímo na jezu. Taková Olafovina to je. Nalepil jsem lepik a musel jsem přes vodu. Čvachtání v botách. Pak následovalo stoupání na Paraplíčko – vyhlídka. Zde byl další CP, a krásný výhled na Roztoky.
Vydrápal jsem se na vyhlídku. Za ním cesta pokračovala trochu vzhůru, ale nějak končilo značení. Cesty se zde rozbíhaly, křížily a já byl zmatenej jak Travolta v Pulp Fiction. Netrefil jsem správnou cestu, musel jsem po stráni dolů, seskakovat zídku. Cesta pak pokračovala po vrstevnici směrem ke Křivoklátu, ale opět se rozdělila, což jsem nepostřehl a běžel jsem špatně. Vyběhl jsem na silnici u Křivoklátu, ale viděl jsem, že jsem mimo trasu. Takže jsem se cca 1 km vracel, abych se nakonec přeci jen tou samou cestou na silnici vrátil a střihl to po ní na správnou trasu. Škoda. Ztráta určitě tak 10 minut. Navíc už mi to moc nechutná.
Proběhl jsem Křivoklátem a dostal jsem se na NS Brdatka. Krásná cesta vedoucí po vrstevnici. Samé vyhlídky okolo na Berounku. Moc pěkný úsek. Jenže jesem začal pociťovat potřebu si odskočit. Ale na jedné straně cesty svah nahoru a na druhé dolů. To fakt nešlo. Navíc jsem potkával turisty, které bych nerad pak “znovu potkal”. I toto se vyřešilo a mohl jsem pokračovat o 2 kg lehčí dál :-). Doběhl jsem do obce Písky, pak následovaly Požáry.
Za nimi jsem se dostal do pole s řepkou. Trasa tudy vedla, bylo to i na poli vidět – běžci přede mnou zanechali stoply. Ale terén strašný. Vůbec mi to nešlo mezi těmi vzrostlými rostlinami běžet. Cesta se klikatila, přebíhal jsem z jednoho pole do druhého, na meze, remízky. Nakonec jsem se z polí dostal do lesa. Do tmavého lesa. Znova se běželo celkem dobře. Cesta začala klesat. Najednou, z ničeho nic, se zem strašně rychle přiblížila k mé hlavě. Fláknul jsem s sebou na zem. Narazil jsem si koleno a lícní kostí jsem se zaryl do hlíny. Naštěstí to bylo měkké, takže následky (snad) nejsou. Koleno bylo horší. Pěkně to bolelo. V první chvíli jsem myslel, že je konec. Nemohl jsem se ani zvednout. No nic, přežil jsem už horší. Nějak jsem se rozběhl. Asi zapůsobil trochu adrenalin a bolest kolene jsem za chvíli nevnímal.
Dalším problémem začala být voda. Úsek byl celkem dlouhý, a já vycucl poslední kapky. Měl jsem žízeň. Do občerstvovačky to bylo ale ještě nějakých 6 km. Tak holt směle dál. Zbytek tohoto úseku byl asi nejhorší. Byl jsem unavený, měl bolavé koleno, byl jsem bez vody. Vůbec mi to nechutnalo, měl jsem toho plný zuby. Dotazoval jsem se trenéra, jak na tom jsem v ohledu na běžce za mnou. Naštěstí celkem ok. Nějak jsem se dotrápil do Pustovět. Zde se opět sbíhaly různé varianty tras a bylo zde tedy hodně lidí.
Našel jsem občerstvovačku. Okamžitě jsem vypil dva kalíšky vody. Pak jsem si opět dal pár hltů piva. Bylo to moc fajn. Najedl jsem se, a na dvě minuty jsem si i sedl. Potřeboval jsem trochu vydechnout.
Dlouhý a strašně únavný úsek. Krásné vyhlídky, ale žízeň, pád. 18,9 km, 350 upmetrů. Tempo už jen 8:20. Únva už byla hodně znát. Celkem v nohách 94,8 km oficiálně, 98 km podle hodinek.
Pustověty → Rakovník
Přečetl jsem si zprávy na telefonu. Dle všeho jsem byl na 10. místě celkově, za mnou prostor cca 40 minut, paráda. Poslední úsek asi 10 km, poslední kopec. Dostal jsem spoustu povzbuzení od trenéra. Vyběhl jsem tedy do posledního úseku. Ten byl společný pro všechny tratě, takže všude plno lidí. Proběhl jsem v Pustovětech kolem fotbalového hřiště a před tratí jsem to stočil nahoru do kopce. Poslední stoupání, paráda. Bylo mírné, dalo se klusat. Asi za 10 minut po občerstvovačce mi píply hodinky – 100 km. Paráda. A za minutu hodinový alarm – 12 hodin. Dal jsem kilo pod dvanáct hodin. Pecka. (Opět to prosím, berte z mého pohledu, ne z pohledu závodníků). Můj cíl splněn.
Běžel jsem lesem, po štěrkových cestách. Nahoru, dolu. Spousta chodců, žádný běžec. Začal jsem si tento konec užívat. Vidina cíle funguje. Samozřejmě jsem nezapomněl doplňovat a dal jsem si poslední hnusnej gel. 8 km do cíle. Cesta se klikatila lesem, nyní mírně klesala. Klusal jsem. Začalo drobně pršet. Poznal jsem to hlavně podle toho, že chodci vytahovali pláštěnky. Osobně jsem to vůbec nevnímal. Koleno trochu bolelo, ale šlo to.
Následoval poslední seběh. Z vrchu Piška k papírně na cyklostezku. někde v tomto místě, cca 3 km před cílem jsem doběhl kluka, co lehce klusal, ale bylo na něm vidět, že to už nejde. Zpomalil jsem u něj. Zeptal se mě, co běžím. Když jsem mu řekl, že 100, tak z něj uniklo velký zklamání. Řekl jsem mu, ať se mě chytne, že to dotáhneme spolu. Tak jsem se tedy rozběhli společně. Bohužel asi po 1 km jsem ho někde ztratil.
To už jsem byl na kraji Rakovníka. Napojil jsem se na cestu, po které jsem ráno vyběhli. A pak už jen podél Rakovnického potoka. Přes most, kolem židovského hřbitova. Cca 500 m. Před sebou jsem uviděl dalšího běžce, jak kluše. Toho už nedám :-). Doběhl jsem do Penzionu Šéba, kde byl cíl. Pípl jsem si poslední kontrolu a zaznamenal cílový čas. 12 hodin, 59 minut. Doprdele to je paráda :-).
Poslední úsek jsem si fakt užil. Nebylo co šetřit. Měl 11,2 km, 202 m převýšení a běžel jsem ho v tempu 6:57 min/km. Hodinky se zastavily na vzdálenosti 108,63 km.
Tak to je konec
Dostal jsem diplom – Velmi čestné uznání, a samolepku. Pak jsem se svalil na židli vedle stejně zničeného běžce. Ten už tu tedy asi 20 minut seděl. Byl jsem totálně vyčerpaný. Jen jsem seděl. Nohy začaly strašně moc bolet. Cítil jsem bodání po celých nohách a klepal jsem se. Jen jsem seděl a nic nedělal. Pak jsem se zvedl pro jedno pivko (nealkoholické), ale ani to jsem nedopil. Vytáhl jsem telefon a ozval jsem se Petrovi. Měl jsem pocit, že v tu chvíli je on nadšený více, než já. Já byl samozřejmě maximálně spokojený. Podařilo se mi splnit a výrazně překonat plán (15 hodin), dokonce i tajný, doufající plán (14 hodin). Teď jsem ale jen seděl.
Po chvilce jsem se tak nějak zmátořil. Nechal jsem pivo pivem a šel jsem do tělocvičny. Potřeboval jsem sprchu. Pajdal jsem se a to pořádně. Nohy mě strašně bolely. Venku už lilo jako z konve. Stihl jsem to tedy parádně. V tělocvičně jsem s sebou flákl na žíněnku. Normálně jsem se klepal. Ne zimou. Asi vyčerpáním a jak to ze mě všechno spadlo. Bylo to pro mě fakt dost šílené. Pak jsem se nějak dohrabal do sprchy. To byla paráda. Smyl jsem ze sebe prach a špínu, dal jsem si kontrastní sprchu na nohy a hodně se mi ulevilo. Mohl jsem dokonce i normálně chodit. Jen se začalo ozývat to koleno, které jsem si narazil. Převlékl jsem se a vrátil jsem se do penzionu, abych se najedl. Chtěl jsem si původně dát na náměstí pizzu, nebo dvě, nebo tři, ale venku byl slejvák, a tak jsem se na to vykašlal. To mi za to nestálo. V penzionu jsem si objednal kebab a užíval jsem si chvil. Opět jsem zahlédl Kajmana, Alenu a pár lidí z trati. Krásné chvíle. Toto mám moc rád.
Druhá noc byla ještě horší. Jak přicházeli chodci, tak stále byl nějaký šum a hluk. Chrápání bylo asi ještě více. Navíc koleno bolelo a dost blbě se mi spalo. Vstal jsem proto brzy, abych vypadl co nejdříve. Ráno jsem ještě pokecal s pár lidmi, zastavil se v penzionu na snídani, vzal jsem si nevyužitý DropBag a v osm ráno už jsem šel na vlak, směr Chomutov a Ústí. Původní variantu, že to vezmu přes Prahu a zastavím se za trenérem, jsem zavrhl. Bylo by to časově náročné.
Ohlédnutí
Byl to krásný závod. Věděl jsem, že to bude běhavé, a to se na 100 % potvrdilo. Trasa vedla krásnou krajinou. Zázemí závodu bylo spartánské, ale plně dostačující. Prakticky nic nechybělo, s ničím nebyl problém. Pokud někde byl, nevěděl jsem o tom. Vše bylo zajištěno a organizátorům tak patří obrovské díky. Nevím, zda by se dalo něco dělat lépe, není to potřeba. Snad bych jen nařídil zvonky na kolo jako povinou výbavu.
Ve srovnání s SC100 jsem tomu ale dal mnohem víc. Jak v přípravě, tak na trati. A myslím, že se to vyplatilo. Poslechl jsem Petrovy rady. Ze začátku jsme to asi trochu přehnal, to tempo, ale na druhou stranu, kdybych ten začátek měl pomalejší měl bych asi i celkový čas pomalejší.
Co se mi nepovedlo
- Výběr bot – Kdybych věděl, kolik tu bude asfaltu, asi bych volil jiné boty, než čistě trailové. Univezrálky by asi byly lepší. Tyto dostaly na asfaltu hodně zabrat. Ale nebylo to nic zásadního, v praxi se osvědčily
- Nastavit správně hodinky – ale to byla jen moje blbost, když jsem na poslední chvíli přenastavil datová pole. Zbytečně. Jinak výdrž baterky je i po třech letech stále skvělá. Po 2,5 letech neustálého provozu mi po doběhu ukazovaly hodně přes 50 % energie. Ale je fakt, že jsem na trati zase tak dlouho nebyl.
- Nasadit si kontaktní čočky – nepovedlo se, běžel jsem bez nich
- Lahev s vodou – měl jsem jen jednu, navíc ne úplně kompatibilní s batohem. Dno lahve mě tlačilo. Příště si to musím pohlídat
- Volba ubytování – tělocvična – už nikdy více
- Dát si pizzu
Co se mi povedlo
- Držet se plánu – víceméně
- Splnit si cíle – na 100 %
- Dobře se umístit – 10. místo celkově, 7. místo kategorie (muži)
- Maximálně si to užít – celý víkend byl prostě úplně skvělý
- A hlavně to dobře celé zaběhnout, se ctí. Přípravu jsem nepodcenil a stálo to za to.
Shrnutí
- Celková uběhnutá vzdálenost: 108,6 km, oficiální délka: 105,1
- Vystoupáno: 2 416 m
- Celkový čas: 12:58:57, oficiálně: 12:59:23
- Průběrné tempo: 7:04 / km
Poděkování
Obrovské díky patří trenérovi, Petru Jilgovi. Znali jsme se prakticky jen online, viděli se jednou na twirunu na Ještědu. Celý proces tréninku tak probíhal be osobního kontaktu, pouze online. Přesto si myslím, že se mnou odvedl kus práce a posunul mě vpřed. Jsem mu tak velice zavázán a mnohokrát mu děkuji.
Oficiální výsledky | Můj průběh
