O sobotě jsem přemýšlel déle, kam vyrazit. Nějak jsem se stále nemohl rozhodnout. Až se ozval Honza Player, že by něco dal, a tak jsem se v mapách zadíval na Litoměřicko. Nakonec jsem si naklikal jednu trasu, která odpovídala mému plánu, poslal jsem ji honzovi, sdílel na skupinku a bylo rozhodnuto. V pátek mi ještě psal Ondra, že se přidá, a jestli chci odvoz do Žernosek, ale měl jsem již zakoupenou jízdenku na vlak, takž jsem jel po vlastní ose. Ale byl zajištěný odvoz zpět.
Žernoseky – Lovoš
Vystoupil jsem z vlaku v Žernosekách. Za chvilku přijel autem Ondra a čekali jsme na Honzu. Ten za chvilku napsal, že se omlouvá za malé zdržení, že je na cestě. Pohoda. Pak volal, že je v Žernosekách, ať vyběhnem, že je na trase. A tak jsme s Ondrou vyběhli po cestě do obce. Honzu jsme potkali u hřiště a pak už jsme tedy pokračovali ve třech.
Zamířili jsme, dle plánu do Opárenského údolí. Tempo celkem svižné, kecali jsme. Cesta příjemně ubíhala. Údolí je krásné, sem tam nějaký turista a pro začátek dnešní cesty ideální kus na zahřátí. Za chvíli jsme doklusali k Černodolskému mlýnu, a odbočili jsme pod viadukt do Opárna. Zde jsme zavzpomínali na loňské Quo Vadis. Cesta se zde začínala zvedat. Klusali jsme lehce obcí, až k odbočce na Lovoš, kterou zase velmi dobře znám z mých testovaček. V zatáčce jsme minuli bandu lidí. Začínalo to nějak houstnout.
Pak už začalo stoupání na samotný Lovoš. Oproti standardním výběhům po cestě, jsme se pro tentokrát rozhodli to vzít jinudy. Začali jsme na modré turistické, ale ta po pár stech metrech zahnula doprava. My však po pěšině pokračovali stále rovně. Pěšina nebyla zase tolik schůdná, běžet se však v pohodě dalo. Stále rovně jsme doběhli až na hřbet Kibička a teprve zde jsme zahnuli doprava, po hřebenovce. Rovně to už nešlo, to je ze skal dolů. Hřebenovka byla pro mě objev. Neznámá. A moc pěkná. Stoupali jsme po hřebeni. Nalevo byly krásné výhledy na Lovosice, Píšťany a druhou stranu Labe.
Stoupání se zvedlo, přešli jsem do chůze. Minuli jsme Panenské kameny a pak jsem seběhli na velké rozcestí pod vrcholem Lovoš. Honza chtěl běžet trochu jinu cestou, že je to tam hezčí, což tedy je, ale plán byl se tou cestou vracet sem, takže jsem sledovali naplánovanou trasu. Po široké cestě jsme tedy vyběhli nahoru na vrchol. Dali jsme si drobnou svačinu. A pak jsme valili dál
Boreč, Sutomský vrch, Holý vrch
Seběhli jsme z vrcholu. Odbočili jsem na zelenou, klikatou cestu dolů, která nás po chvilce zavedla na zmíněné rozcestí, kde jsem před chvilkou byli. Bylo zde také dost turistů. Valili jsem z kopce. Tempo pěkně narostlo a za chvilku jsme se napojili na cestu, kde se vbíhá Everesting. Od parkoviště jsme zamířili k dálnici. Tu jsme překonali po mostě a za dálnicí jsme museli přeběhnout další silnici s provozem. Po cestě mezi loukami jsme se dostali do obce Struženka. Před námi se již tyčil Boreč. Hned za obcí začalo stoupání. trochu jsme netrefili správnou cestu, ale to se stává i v lepších rodinách, a ani jsme moc nebloudili. Nakonec jsme správnou cestu našli. Cesta obíhala Boreč kolem dokola. Museli jsme se nejprve dostat na druhou stranu, pak až přímo nahoru. Cesta byla celkem pohodlná, na některých místech byly schody, zábradlí, a hlavně opět krásné výhledy.
Poslední část Borečského vrchu zdolal jako první Honza. Na vrcholu jsme potkali turistku s pejskem (Jack Russel). Mrkli jsme do díry (ventarol), dali si sváču a pak jsme začali sbíhat dolů a zamířili jsme k dalšímu cíli, k Sutomskému vrchu.
Vrchol nebyl nijak daleko. Seběhli jsme z Borče, přeběhli údolí, silnici a už jsme zase byli v lese. Tentokrát nás nevedla žádná turistická cesta, ale jen cesta. Drželi jsme se naplánované trasy a dostali jsem se tak zase na hřebenovku. Pro nás všechny to tu bylo neznámé. Sutomský vrch nějak míjíme, při testovačce jej obíháme, a je to škoda. Stoupání tedy bylo celkem náročné. Rozhodně se nejednalo o běh. Převýšení cca 120 m, ale stálo to za to. Na vrcholu 505 m vysokého Sutomského vrchu se opět ukázal krásné výhledy.
Dolů pak vedla už celkem pohodlná cesta, neznačená, ale schůdná. Dostali jsme se do klikatice lesních cest. Jedna z nich nás vedla k dalšímu vrcholu – Holému vrchu. Holý vrch je jednou ze zastávek mé testovačky, jeden z nejkrásnějších. Je prostě holý. 458 m n. m. Jen tráva, keška. A opět luxusní výhledy na Středohoří.
V našem itineráři nám už zbýval jen jeden vrchol – Ovčín.
Ovčín, Lovosice a zpět
Z Holého vrchu jsme zamířili opět do lesů. Přeběhli jsem žlutou turistickou a valili jsme to kolem Jizerky. Opět se nejednalo o značené cesty, tak jsme se drželi navigace. Bohužel jsme se zase zakecali a zjistili jsme, že jsme mimo trasu. Kus jsme se tedy vrátili, abychom oběhli nějaké návrší a zase se napojili na cestu, na které jsme byli, kdybychom pokračovali rovně. Na cestě se objevilo trochu bláta z předchozích dešťů, nic, co by nás rozhodilo. Za chvíli jsme se dostali na cyklostezku, kterou jsme zase jen překročili a pak už jsem byli na zelené, která vedla na Ovčín. Ovčín byl součástí letošního Vokobergu, přibíhali jsme k němu z druhé strany. Cesta prudce odbočila a čekal nás poslední výstup nahoru. Cestu znám skoro nazpaměť. Je to také součást testovačky.
Nahoru jsme se vyškrábali celkem rychle. Na samotné vrcholu jsme potkali opět tu stejnou turistku i s psíkem (Jackem Russelem). Měla zamířeno také na Holý vrch a Sutomský vrch. Dali jsme si poslední svačiny a pak se vydali dolů. Zbývalo nám nějakých 8 km do cíle. Pod Ovčínem jsme zahnuli doprava a oběhli jsme ho ze západní strany. Z lesa jsme vyběhli na louky po chvilce jsme byli v Radosticích. Pak zbýval kousek do Vchynice. Tou jsme proběhli a bohužel nám zbýval poslední úsek jen po asfaltu. Podběhli jsme dálnici a po Teplické ulici jsme pak vběhli do Lovosic. Klusali jsme městem až k železnici. Minuli jsme pár otevřených hospod s předzahrádkami, a to pivko tam vypadalo opravdu lákavě.
Podběhli jsem trať, chvilku se motali mezi baráky v Lovosicích, a pak už jsme se dostali na cyklostezku podél Labe. Poslední, asi 4 km po betonu – nic moc. chtěl jsem to mít za sebou, a tak jsem trochu přidal. Doběhli jsme do Žernosek. Chvilinku jsem počkal u přívozu na kluky a pak jsme jen doklusli posledních ca 500 m k nádraží, kde měl Ondra přepravné auto. Honza to musel ještě trochu natáhnout do Žernosek k hřišti.
Tak a konec
S Honzou jsme se tedy rozloučili po 27,8 km společného běhu. Ondra mě hodil domů do Ústí. Byla to pěkná trasa, až na ten závěr z Lovosic. Měl jsem to lépe naplánovat, určitě by to šlo. Počasí nám vyšlo náramně.
- Celková uběhnutá vzdálenost: 27,8 km
- Vystoupáno: 983 m
- Celkový čas: 3:11
- Průběrné tempo: 7:00 / km
Trase dávám 7 z 10 plíšků
