Zubatá 2024
O výzvě Zubatá Ultra jsem se dozvěděl někdy na podzim roku 2023. Už jsem pomalu plánoval nový rok a celkem mě tato výzva zaujala. Nemám pro tento rok v plánu žádný mega závod, hlavně kvůli finančním nákladům, a tak jsem se rozhodl jít spíše cestou výzev. Momentálně mi to dává větší smysl, ačkoliv závodění se soupeři mám rád a určitě nevynechám mé oblíbené události.
Zubatá Ultra je výzva, kde musíte předem stanovenou trasu, cca 63 km s převýšením cca 3 000 metrů stihnout oběhnout v čase do 10 hodin. Kdy vyběhnete je na Vás, jen to musíte stihnout do těch deseti hodin, jinak vás dostihne zubatá.
Výzva mi tedy zapadla krásně do plánů. Měl jsem v plánu ji původně zaběhnout sám. Nicméně jsem se nějak pochlubil, a přidal se ke mě Honza Player a také Patrik Hanisch. Posunuli jsme původně stanovený termín o týden aby bylo volno v práci, což nebyl problém. Do LUMu času dost i tak. Den před odjezdem do Hejnice se k nám přidal ještě Ondra Vaněk. Takž nakonec jsme 4.
Přípravy
Přípravy jsem, krom tréninku, započal začátkem týdne. Zajistil jsem ji raději ještě jednu 500 ml soft lahev, jakožto rezervu do batohu. Nasušil jsem opět po delší době maso, připravil jsem si tyčinky, gely, magnesium, a nezbytnou svačinu na cestu. Balení věcí je pak už tak nějak standard. Čím míň toho je, tím lépe a to, co nemám nepotřebuji. V práci jsem si ještě připravil další drobnosti (jídlo) a byl jsem tak nějak připraven.
A jedeme
V pátek jsme tedy byli všichni nachystaní a Honza nás začal nabírat na cestu. Po 16. hodině jsme již uháněli směr Hejnice, kam jsme asi po dvou hodinách dorazili. Ubytování bylo přichystané. Pro Ondru zbyla tedy jen matrace na zemi, ale alespoň něco. Od paní bytné jsme dostali tác s nakrájenou bábovkou – moc super – děkujeme. Ondra zjistil, že doma nechal své lahve na vodu, a tak jsem mu věnoval tu moji rezervní. Jako druhou pak použil klasickou 0,5l PETku s colou. Alespoň něco.
Pak jsme vyrazili, dle plánu připravit si náš DropBag na Smědavu, na parkoviště. Do pytle jsme přichystali věci, přidali k tomu asi 3 PETky s vodou a lahev coly. Smědava byla cca 15 minut autem, takže to nebyl žádný problém. DropBag jsme umístili za parkoviště do lesa, zamaskovali a za chvilku jsme jeli zpět. Na kraji Hejnice jsme pak našli restauraci, kam jsme zašli na večeři. Pak návrat na ubytko a spát.
Běžíme tu naši Zubatou
Ráno jsme zabalili, hodili věci do auta, naplnili lahve a přesunuli se ke klášteru, odkud cesta začínala. Sjednotili jsme časy startu na našich hodinkách a v 6:41 hodin jsme vystartovali.
Ořešník a Vodopád Velký Štolpich
Zubaté se musí utéct. Na zdolání je časový limit a tak jsme museli hned od začátku celkem makat. Přeběhli jsme most přes Smědou, a za chvilku hned začalo stoupání do prvních kopců. Oběhli jsme první brdek a po červené (Via Czechia – severní) jsme začali stoupat na Ořešník. Hůlky dostaly slovo hned od začátku.
Ořešník nebyl daleko. 3 km od startu. Samotný vrchol nebyl přímo na cestě, jen jsme proběhli kolem a pokračovali dál směrem k vodopádům. Byl to pěkný, kamenitý úsek, hřebenovka, s krásnými pohledy do rokle.
K vodopádu jsme se dostali za chvilku. Seběhli jsme do rokle a dostali jsme se přímo k němu. Před nimi byla dřevěná lávka a poté se cesta skládala ze schodů a chodníků. Nebyl čas na zdržování a tak jsme hned pokračovali dál. Krátkým stoupáním jsme se dostali na Štolpišskou silnici a na křižovatku s Oldřichovskou silnící. Po té vedla dále červená Via Czechia a my po ní běželi dál.
Ptačí kameny, Holubník
Po silnici byl celkem příjemný, odpočinkový úsek, cca 3,5 km. Mírně se svažoval, a tak to celkem ubíhalo. Patrik vyrazil dopředu a za chvíli nám zmizel z dohledu. Dostali jsme se k rozcestníku Pod Ptačími kupami a odtud jsme se vydali přímo vzhůru lesem, po značené cestě. Opět se skládala z různých schodů, řetězů, kamenů atd.
To jsem už byl ve dvojici s Honzou. Ondra trochu ztrácel. U Ptačích kup (1 013 m. n m.) jsme míjeli vyhlídku. Když už jsme tu byli, tak jsem s Honzou odbočili z cesty a vystoupali kousek přímo na tu vyhlídku. Stálo to za to. Za chvilinku jsme se ale vrátili na cestu. Mezitím nás předběhl Ondra.
Dále jsme pokračovali na Holubník. Cesta stoupala jen mírně, krom nějakých úseků. Podél cesty bylo nízké borůvčí, což bylo docela nepříjemné. Cestička byla úzká a špatně se tu běželo. Po hřebeni jsme se za chvilku dostali na vrchol – Holubník (1 071 m. n m.). Na samotném vrcholu byly skalky, ale ty jsme tentokrát už vynechali, poněvadž nebyl čas ztrácet čas, a makali jsme přes sedlo Holubníku na další rozcestí.
Zde cestu přetínaly dřevěné chodníčky, kvůli bažinám. Na tomto rozcestí na nás čekal Patrik a také jsme zde doběhli Ondru.
Černá hora
Cesta samozřejmě nevedla hned po chodníčcích, ale hezky, tak trochu těmi bažinami. Nebylo to nic hrozného, ale mokro v botách z toho bylo. Mírným stoupáním jsme vyběhli ke Sněžným věžičkám. Patrik se opět vydal na průzkum dopředu.
Cesta pak ostře zahnula doprava a zde jsme se už dostali na chodníčky. Po nich se docela pěkně běželo. Přeběhli jsme tak vrchol, Černou horu (1 085 m. n m.). Pak, stále po chodnících jsme sbíhali zpět na rozcestí, kde jsme již byli (Holubník – sedlo), a pokračovali jsme dál.
Polední kameny, Frýdlantské cimbuří
Z rozcestí jsme pokračovali po Kristiánovském chodníku na Stolpišskou silnici, na které jsme už jednou byli, ale na jiném úseku. Patrik byl již hodně vepředu a tak jsme pokračovali v trojici. Přeběhli jsme kousek silnice a napojili se na Pavlovu cestu, která je úsekem Jizerské padesátky. Panelová cesta, ale zase se celkem rozumně po ní běželo.
Po chvíli jsme se dostali na rozcestí, kde se křížilo několik cest. Napojili jsme se na žlutou a vyrazili na Polední kameny. Začal krásný úsek plný skal a vyhlídek. Cesta odtud vlastně již klesala dolů do Bílého Potoka.
Obíhali jsme různé skály. Polední kameny (1 007 m. n m) byly nejvýraznější. Hřebenovkou jsme pomalu klesali až k odbočce na Frýdlantskému cimbuří, což byla soustava skal. Moc pěkné.
Poté jsme již prudčeji klesali dolů.
Bílý potok
Napojili jsme se na zelenou turistickou cestu. Nejprve lesem, hodně prudce, ale za chvíli jsme se dostali na normální cestu. Byla to celkem příjemná šotolinová “silnice” a tak to po ní docela letělo. Ondra s Honzou byli tentokrát vepředu, já s Patrikem vzadu, ale stále nadohled. Těch pár km fakt rychle uběhlo a za chvíli jsme se již dostali do civilizace.
Byli jsme asi na 23., 24. km. Sil bylo dost, ale přeci jen jsme zde zvolnili. Přešli jsme do chůze a dali si nějakou svačinu. Šli jsme po silnici 290 obcí. Kus cesty jsme znali z předchozího dne, když jsem tudy jeli na Smědavu schovat DropBag.
Cesta se pak stočila k Jizerskohorskému technickému muzeu, pak se zase vrátila na silnici, a konečně asi po 1 km jsme odbočili do lesa.
Smědavská hora
Patrik opět vyrazil dopředu. Začali jsme stoupat do kopce. Minuli jsme Kříž milénia a na rozcestí jsme odbočili na Richterovu cestu. Stoupání bylo celkem prudké, ale zase se při tomto dá nasadit celkem ostré stoupací chodící tempo. Hůlky si užijí své. Patrika jsem už neviděl, Honza byl kus za mnou a Ondra ještě dál.
Asi v půli výstup jsem minul Richterův kříž. Odtud již stoupání nebylo tak prudké. Vyšel jsem až nahoru, k rozcestí, na kterém jsme již jednou byli a odkud jsme pokračovali na Polední kameny. Tady jsme na zemi našel plný gel – asi ho Patrik ztratil.
Počkal jsem na Honzu. Ještě jsem na cestě v dáli zahlédl Patrika, a to bylo naposledy, co jsem jej spatřil. Ondru jsem již neviděl. Honza dorazil za chvilku a společně jsme pak vyrazili rovně po cestě přímo na Smědavskou horu (1 084 m. n m.) Byl jsem vepředu, Honza pár metrů za mnou. Stoupání bylo táhlé, únavné, běžet se nedalo, terén to moc nedovoloval.
Přešli jsme vrchol. Honza si potřeboval vyndat nějakou cihlu z boty a tak jsme zastavili. Já jsem si ze zvyku stopnul čas, aniž bych si uvědomil, že to byla chyba. Pak jsme seběhli na Pavlovu cestu. Zde jsem si naštěstí chyby všiml, a tak jsem hodinky opět spustil. No, cca 500 m nezaznamenáno. Snad to nebude problém při uznání splnění výzvy.
Smědava
Z Pavlovy cesty jsme po žluté přeběhli opět na Štolpišskou silnici, která obíhala Jizeru a ta nás dovedla na Smědavu, na parkoviště, kde jsme měli uschovaný náš DropBag. Běh po této cestě byl relativně v pohodě, svižný, jen všude plno turistů a cyklistů, mířících opačným směrem.
Na Smědavě jsme s Honzou přešli do lesa, kde jsme měli schovaný náš DropBag. Doplnili jsme vodu, jídlo, napili se Coly a za pár minut jsme už valili dál.
Bílý Potok – Bartlova bouda
Cesta nyní vedla po smědavské silnici č. 290. Včera jsme ji pěkně pogumovali autem, tentokrát jsme šli po svých. Naštěstí přes serpentiny vedla turistická napřímo, a tak toho asfaltu nebylo moc. Probíhali jsme lesem, kolem kolem potoka Smědava. dostali jsem se k můstku, který tento potok přetínal, a odtud jsme zamířili zpátky do Bílého Potoka, ale jen na jeho okraj. Po cyklostezce jsme se pak dostali k Bartlově boudě, odkud začínalo další stoupání na Smrk.
Smrk
Běželi jsme po žluté turistické cestě. Lemovala Hájený potok. Stoupání se zvyšovalo, a tak jsme opět přešli do svižné stoupací chůze. Zde jsme byli už na nějakém 38 km. Několikrát jsme potok přešli po můstcíh.
Žlutá pak pokračovala přes další můstek na druhou stranu, ale my jsme dále sledovali potok a po, tentokrát neznačené cestě, jsme stoupali stále výš. V jednom místě jsme museli trochu změnit směr, poněvadž jsme se sešli z plánované cesty, ale za chvilku bylo vyřešeno.
Nakonec jsme se dostali na Smrkovou cestu. Už se začínala projevovat trochu únava. Měli jsem za sebou zhruba maraton. A největším problémem asi bude voda. Já měl jen litr, Honza asi litr a půl v camelbagu na zádech. Nic moc situace. Kopce jsme už víceméně chodili. Ale jakmile se cesta vyrovnala, či klesala, opět jsme běželi, nebo alespoň klusali. Čas jsme sice úplně neřešili, ale přeci jen jsme čas od času na hodinky koukli a v hlavách propočítávali, jak že na tom jsme.
Ze Smrkové cesty jsme po chvíli zahnuli doprava, pěšinou vystoupali výše a dostali jsem se na hraniční cestu s Polskem. Minuli jsme polský Smrek (1 123m. n m.) a výstup jsme zakončili na vrcholové cestě vedoucí ke Smrku. Samotný vrchol nyní nebyl v itineráři, poněvadž jsme po pár metrech z této cesty opět zahnuli doprava a začali klesat do posledního údolí, směrem k Novému Městu pod Smrkem.
Smrk
Ze Smrku jsme začali sbíhat dolů. Celkem nepříjemná cesta. Už to docela bolelo. Musel jsem víc zabrat, aby mi Honza nezdrhl. Seběhy mu jsou lépe. Minuli jsme několik rozcestí, Rapickou horu, a dostali jsme se do oblasti plné singletrailů. Turistická cesta, po které jsme běželi ji několikrát protínala, a tak jsme museli dávat trochu větší pozor na provoz. Naštěstí nebyl absolutně žádný problém.
Nyní jsme probíhali údolím. Problém s vodou byl čím dál větší. Mě prakticky voda došla, pár hltů jako rezervu jsem ještě tedy měl. Honza toho taky moc neměl.
Cesta se poté stočila doleva a opět začalo, tentokrát už poslední, stoupání, znovu na Smrk. Přešli jsme do chůze. Ta už zase tolik svižná nebyla, ale ještě to šlo. Voda byla však už vážně problém.
Vystoupali jsme kolem Měděnce k odpočívadlu Streitův obrázek. Přešli jsme Smuteční cestu a stále stoupali přímo nahoru po modré turistické.
A zde přišla záchrana. Pramen. Studánka. Úplně jsem neřešil, zda je pitná, nebo ne, a pořádně jsme se napili. Naplnil jsem si jednu lahvičku a po chvilce odpočinku jsme vyrazili na závěrečný výstup.
Nakonec jsme byli nahoře. Napojili jsme se na cestu, ze které jsme před časem seběhli. Byli jsme na nejvyšším bodě – Smrk 1 124 m. n m. Byl to celkem výživný výstup, z 550 m n m. na 6 km.
Hubertka a Hejnice
Nahoře na rozcestí jsme ztratili pár slov s turisty, kteří se vyptávali odkud a kam běžíme. Uklidili jsme si při tom hůlky. Konečně začal poslední seběh. Měli jsme do cíle necelých 10 km. Cesta dolů však byla pěkně hnusná. Vysoké schody, které se musely seskakovat. Honza byl mírně vepředu, bál jsem se aby mi neutekl, a tak jsem musel prostě víc makat.
Dostali jsme se na Francouzskou cestu a během stálého klesání jsme narazili na Chatu Hubertka. Bylo to nějaké hnízdo cyklistů. Chvilku jsme přemýšleli, zda nekoupit raději vodu, poněvadž jsme už bylo opět skoro na dně a žízeň byla. Nakonec jsme koupili dvě vody Rajec Pampeliška. Nekupujte si Rajec Pampeliška. Je to pěknej hnus, vážení.
Od Hubertky jsme sbíhali lesem, opět před singletrailové cesty, a to až do Hejnice. Dostali jsme se na hlavní silnici, k Bílému potoku, a to už jsme znali. Trasa nás pak vedla podél železnice, takže tu hlavní silnici jsme nemuseli absolvovat.
Zde už jsem si to úplně užíval. Tempo opět rostlo. Běželi jsme po krásné rovné cyklostezce. Dostali jsme se až do Sídliště a odtud to bylo jen pár metrů ke klášteru.
Klášter jsme spodem oběhli. Poslední kousek cesty byly schody. Vyběhli jsme na “nádvoří”. Proběhli jsme branou, odkud jsme vyběhli a to byl konec.
A je to
Po 9 hodinách a cca 20 minutách jsme to s Honzou dokázali. Na trávě v parku se tam už asi 40 minut válel Patrik. Svalil jsem se vedle něj na trávu a měl jsem toho fakt plné zuby. Jen tak jsem ležel a nedělal nic. Užíval jsem si to.
Po chvilce jsme se nějak zmátořili. Patrik však zjistil, že ztratil mobil. Návrh na to, že na něj počkáme, až si projde cestu ještě jednou, se nesetkal s pochopením. Cituji: “to se na to raději vyseru”. Někoho napadlo zavolat na ubytko, zda tam nezůstal. No, zůstal. Prima.
Po chvíli jsme se přesunuli do cukrárny a dali si pivko. Nealkoholické. A zde nás objevil Ondra. Stihl to tak akorát, že Zubaté utekl 🙂 Seděli jsme v cukrárně, slunce svítilo, všechno nás bolelo a bylo to úplně skvělé.
Shodli jsme se společně na tom, že to bylo parádní, a hodně těžké. Všechny nás dobil poslední výstup na Smrk, který fakt snadný nebyl.
Pak jsme jen zajeli na ubytko pro Patrikův mobil a zamířili zpět na Smědavu vyzvednout zbytky DropBagu. To jsme zvládli v pohodě a už zbývalo jen v pořádku dojet domů. Honzovi jsem ještě po cestě pomohl s řízením, ale to už je jen nepodstatný detail.
Resumé
Nádherná akce. Přicházím na chuť těmto výzvám, které nejsou organizované. Z původní sólo akce se vyklubala slušná parta. Myslím, že jsme si všichni skvěle sedli. To že jsme se po cestě rozdělili, prostě k tomuto patří a nebyl s tím sebemenší problém.
Zubaté jsem utekl. Hodinky mi ukázaly čas 9 hodin, 15 minut. Ale musím brát v potaz to zastavení aktivity v hodinkách na cca 500 m. Honzův čas byl 9 hodin, 20 minut, takže beru za čas dokončení výzvy tento.
Celkem uběhnuto 62,9 km, nastoupáno 2 950 m.
Záznam trasy
HTML galerie 1
