Beskydská sedmička 2021

Aneb, jak jsem si hrábl na dno. A to několikrát během tohoto šíleného závodu. Závodu, na kterého jsem se přihlásil z úplně pitomého důvodu – prohrané sázky, ale o tom jsem již psal. Závodu, na který jsem se připravoval, ale stejně mě překvapil. Závodu, který mi přichystal jedny z nejintenzivnějších okamžiků.

Závod začal v pátek, 27. srpna 2021. Týden před probíhaly poslední přípravy, ale spíše co do shánění posledních nezbytností. S tréninkem už stejně nešlo nic dělat, co jsem nestihl do teďka, už bych stejně nedohnal.

Seznam věcí, co mít s sebou mě celkem děsil. Posuďte sami. Samozřejmě během závodu jsme zjistil, že tahám spoustu zbytečností, ale to je prostě vývoj asi každého. Většinu věcí jsem ani nepoužil, jiné nefungovaly, jak měly.

Takže od pondělka se na zemi tvořila hromada věcí, abych je měl pěkně na očích a na nic nazapomněl.

Věci na sebe jsem vybíral podle toho, co mám vyzkoušené. Nechtěl jsem v tomto směru vůbec nic podcenit. Spousty věcí je úplně obyčejných, z decathlonu, ale zjistil jsem, že fungují úplně stejně, jako násobně dražší značkové výrobky (např. batoh).

Dalším segmentem bylo jídlo, na kterém jsem hodlal závod přežít. Byl jsem již dříve obdarován několika sáčky sušeného masa, což mi vyhovuje. Navíc jsem si ještě trochu masa nasušil. Dále několik tyčinek jako odměny za kopečky, nezbytné energetické gely od Edgara a magnesium. Matěj nám pak, společně se Sethem ještě dodal balíček dalších gelů a energy drinků, také od Edgara, takže toho bylo celkem dost.

Nějak se mi to povedlo zabalit společně s civilními hadry do batohu. Přibalil jsem i dárek pro trenéra, boty, hůlky, a poslední den před odjezdem jsem šel na závěrečnou tréninkovou tečku – film Zátopek.

Jedeme

V pátek ráno mě v šest hodin nabral Seth na parkovišti. Vyjeli jsme pro Nikču a Matese a vyrazili jsme směr Řeka (obec) , kde jsme měli zamluvený penzion, a kde na nás už čekali zbývající lidičky našeho podpůrného rýmu, Lucka s Pájou.

Plán byl takový, že v poledne budeme na místě, do 4 se prospíme a pak kolem páté bychom vyrazili na závod. Nicméně to byl plán. Realita byla taková, že jsme se ještě stavili v Decathlonu v Brně, pak kafe, dortík, no a nakonec jsme do Řeky dorazili někdy před druhou hodinou, a hladoví. Takže překopat plány: oběd, zabalit, trochu se prospat a v šest vyrazit do Třince na start.

Třinec

Do Třince jsme dorazili všichni kolem půl sedmé večer. Parkování bylo na pohodu, hned u stadionu, kde byla akreditace a samotný start. Šli jsme společně zaregistrovat. Dostali jsme tašky s letáčky a bezvadným tričkem. Nechali jsme si udělat oficiální fotografie a ještě, než jsem se vydali přímo na místo startu, ještě jsem zapózovali na workoutovým hřišti pro zbytek bandy v Ústí.

Beskydská sedmička

Třinec, 18.53

Start závodu proběhl na ovále třineckého stadionu. Čekalo nás 101,5 km a 5500 metrů do výšky. V tuto chvíli jsme si asi ani neuměli představit, co to znamená. Zvesela jsme došli ke startovní čáře, znova jsme se fotili a s úsměvem na rtech jsme se v 18.53 vydali zdolávat první metry tohoto šíleného závodu.

Společně s Nikčou, jsme oběhli kolečko na stadionu a pak po schodech, už sami, jsme vyrazili jižním směrem z Třince ke kopcům. K těm jsme dorazili po cca 40 minutách běhu. Stále veselí, s úsměvem. No a začalo to.

Javorový (1032 m. n m.)

Na Javorový se začalo stoupat hned zostra, po sjezdovce. Vytáhli jsme hůlky a přestali běžet. Do kopců se prostě neběží 🙂 Stoupání mělo něco přes 700 výškových metrů. Byl jsem trochu v čele, kluci hned za mnou.

Nahoru, na kopec jsme se dostali už za tmy. Na prvním vrcholu – Malý Javorový ještě časová brána (checkpoint) nebyla, ta byla až na Javorovém, kam jsme zanedlouho společně doběhli.

1 hod., 30 min.

Řeka (550 m. n m.)

Následoval celkem rychlý seběh. Docela mě to tempo vyděsilo. Za úplné tmy jsme letěli z koce lesní kamenitou cestou. Již předem jsme byli s Nikčou dohodnutí, že s námi poběží kousek cesty, a to z Řeky. Nicméně asi v polovině seběhu jsme je, společně s Pájou, potkali a tak jsme měli doprovod až do Řeky, kde byla první občerstvovačka (druhý checkpoint). U Chceckpointu na nás čekala Lucka a povzbuzovala nás.

Tady nastal pitomý technický trabl. Na svých garminech jsem měl zapnutou aktivitu Ultra Trail, který je přesně na tyto závody určen. Zapnul jsem tedy pauzu. Po chvilce cítím vibraci a vidím, že hodinky detekovaly nehodu a posílaly domů ženě info, že se mi stala nehoda. To by takový problém nebyl, jako to, že v tomto případě hodinky spuštěnou aktivitu ukončí. Takže znova zapnout a pokračovat.

Napili jsme se, dali si nějakou tyčinku a za chvilku jsme pokračovali k dalšímu bodu – Pod Velkým Lipovým

2 hod., 3 min.

Pod Velkým Lipovým (910 m. n m.)

Výběh, respektive výšlap další kopec začal kousek od občerstvovačky – a opět přímo nahoru. Úzká cesta, kam se vešel sotva jeden člověk. Byl jsem opět před klukama. Snažil jsem se vždy nahnat nějaký čas jako rezervu, jelikož jsem věděl, že mě v sebězích vždy dostihnou.

Na kopec jsem se vydrápal za nějakých 45 minut. Podařilo se mi pár závodníků předběhnou, někdo zase předběhl mě. U chceckpointu jsem počkal na kluky a znova jsme se rozběhli dolů, k další občerstvovačce – Morávce.

V sebězích mi to kluci vždy těžce nandali. Vím, že v tomto mám velký problém, a zde jsem začal tušit, že to nebude žádná sranda.

2 hod., 48 min.

Morávka (460 m. n m.)

Kluky jsem dohnal až někde kus před občerstvovačkou. Opět jsme doplnili tekutiny. Seth začal řešit nějaký problém na chodidle. Vypadalo to na začínající puchýř, a tak ho pro jistotu přelepil náplastí.

Nebylo na co čekat, a tak jsme se vydali na další kopec – Travný

3 hod., 20 min.

Travný – traverz (1030 m. n m.)

Další úsek vedl přes kopec Travný, po travezru. Stoupání bylo zase náročné, převýšení asi 570 m. Klukům jsem trochu při stoupání utekl, ale počítal jsem s tím, že mě někde doběhnou a budeme zase spolu. Takže po výstupu nahoru jsem na ně nečekal a pokračoval.

Nicméně se tak nestalo. Cesta vedla po traverzu, kolem Travného a pomalu klesala. Stále jsem zde ještě běžel. Měl jsem v nohách již skoro 30 km. Začaly se objevovat první potíže, a to s pravým kotníkem, kde mě začalo tahat na vnitřní straně. Zatím jen lehce. Nicméně dalo se to vydržet. Pokračoval jsem tedy, zatím klusem, dál, do Krásné, kde byla další občerstvovací stanice. Chtěl jsem tam na kluky počkat.

4 hod., 37 min.

Krásná (500 m. n m.)

Do Krásné jsem dorazil asi 3 minuty po půlnoci. Pípl jsem si mezičas a hledal jsem vodu na doplnění. Snědl jsem nějakou tyčinku, gel a napil se kofoly, která fakt bodla. Vzal jsem si i ovoce a doplnil tak energii. Pomalu jsem začínal cítit únavu a to přede mnou bylo ještě stále víc jak 70 km.

S klukama jsme byli již předem domluveni, že na sebe čekat nebudeme, pokud vidíme, že máme síly být více vepředu. Tak jsem se po pár minutách vydal stoupat na další vrchol, Kykulku a následující občerstvovačku Malenovice

5 hod., 10 min.

Kykulka – Malenovice

Cesta vedla kus po silnici, pak se stočila na zá1pad a začala se kroutit po svazích kopců Kyčera a Kykulka. Asi v polovině stoupání jsem se podíval na telefon a viděl jsem zprávu od Jany Ptáčkové, která se rovněž účastnila, avšak mimo naši bandu, že končí. Zdravotní problémy. Bylo mi to moc líto. Jana hodně dřela a pak se to pokazí nějakými komplikacemi.

Podíval jsem se tedy do Garmin Connectu, jak na tom byla, a zahlídl jsem, že Matěj má ukončenou aktivitu. To znamenalo pouze dvě věci: buď skončil, nebo u něj došlo také k problému s měřením. Napsal jsem mu tedy dotaz a dostalo se mi odpovědi, že jsou v Krásné, a ať makám, ať mě nedoženou – to mi nějak nesedělo, ale budiž. Pokračoval jsem tedy dále na Kykulku a k tanečnici a opět dolů do Malenovic, kde byla další občerstvovací stanice.

Ono to vypadá, jako by to byla samá občerstvovací stanice, ale vzdálenosti mezi nimi byly dlouhé a vždy byl mezi nimi kopec. Takže to bylo tak akorát.

V Malenovicích jsem opět doplil tekutiny, snědl nějaký gel, tyčinku, kus sušeného masa a po chvilce oddechu jsem pokračoval dál. Asi po 100 metrech jsem se však musel vrátit pro hůlky, které jsem nechal zapíchnuté v trávě 🙂

7 hod., 3 min.

Lysá hora (1324 m. n m.)

Nejvyšší vrchol Moravskoslezských Beskyd. Královna. Její výsost. Stoupání začalo hned v Malenovicích. Nejprve asfaltka, ale po pár set metrech jsme zabočili do lesa a přímo nahoru. Byl zde neuvěřitelný proud lidí. Úzká cesta skoro znemožňovala předbíhání. Jelikož mi to stále ještě do kopce šlo, snažil jsem se udržovat celkem rychlé tempo a ostatní jsem předbíhal. Nachodil jsem tím ale určitě více metrů a po horší části cesty.

Asi po kilometru se cesta stočila doprava, k jihu a stále stoupala kolem vrcholku Malchor nahoru, k závěrečné serpentině. Nahoru jsem dorazil asi ve čtvrt na čtyři, tedy po hodině a čtvrt celkem náročného nočního výstupu.

Někdo během cesty říkal, co jsem zaslechl, že se tento úsek dá vyjít za hodinu a čtvrt. No, měl jsem to za 1.19 – takže asi dobrý.

Nahoře pěkně foukalo. Byl jsem ale línej se obléknout a tak jsem se po odpípnutí v časové bráně vydal dolů, po cestě, do Ostravice.

8 hod., 22 min.

Ostravice (410 m. n m.)

To klesání bylo nekonečné. Něco kolem 8 km různých typů cest, od asfaltu, přes štěrk a lesní kamenité cesty. Přišla na mě krize. Nohy nechtěly jít, bolel každý krok. Začal jsem cítit chodidla a přes boty každý kamínek na cestě. Hodně to bolelo. Dolů jsem dorazil po hodině a půl. Měl jsem v tu chvíli toho plné zuby. Přestal jsem úplně myslet na kluky. A tak nějak jsem tušil, že už v závodě nepokračují. Soustředil jsem se jen na sebe, na cestu na každý další krok, co musím udělat. Věděl jsem, že mě čeká Ostravice, kde odpadá vždy nejvíc lidí, ale také, že tam je teplá polívka. To mě hnalo kupředu. Že bych skončil? Ani náhodou.

Do Ostravice jsem dorazil ve 4.42 hodin. Začalo pěkně studeně foukat. To mi rozhodně nepřidalo. Našel jsem frontu na polívku, ale po chvilce jsem to vzdal. Byla strašně dlouhá. Hledal jsem toalety, ale nenašel. Vešel jsem se podívat na místní stadion. Uvnitř neuvěřitelné vedro. Hrací plocha stadionu byla poseta polehávajícími závodníky. Vypadalo to jako v nějakém vojenském lazaretu. Musel jsem pryč.

Venku jsem na sebe konečně navlékl bundu. Najedl jsem se ovoce, dalšího gelu, tyčinky a vyrazil jsem do dalšího úseku, tentokrát, do druhé poloviny závodu, na Smrk, druhou nejvyšší horu sedmičky.

9 hod., 47 min.

Smrk (1276 m. n m.)

Druhá nejvyšší hora, ale nejdelší stoupání. Sice pozvolnější, ale přes 900 výškových metrů na cca 10 km. Foukal studený vítr. Moje krize stále nepolevovala. Šlo se mi strašně špatně, navíc, když počáteční úsek vedl Ostravicí, tedy po asfaltu.

Cesta se klikatila po svahu a neustále stoupala. Hodně dlouhý kus cesty o asfaltu, nic příjemného. Nicméně začalo se pomalu rozednívat a zhruba ve dvou třetinách kopce už vykouklo slunce. Říká se, že vlije krev do žil. U mě to fungovalo.  Krize pomalu odezněla. Šlo se mi o poznání lépe. Sice nohy už bolely, ale to byla očekávaná únava.

Kopec byl nekonečný. Nejprve jsme se vyškrábali na Malý Smrk (1174 m. n m.) a pak jsme pokračovali na Smrk. Zde byla další časová brána. Následovalo pak další nekonečné klesání, do Čeladné.

11 hod. 53 min. 

Čeladná (515 m. n m.)

Cestou dolů jsem se snažil běžet. Celkem to šlo, ale místy jsem musel jít. Začala mi také docházet baterie v telefonu. Byl už jsem ve spojení s Niki, která chtěla vědět, kde jsem, a že musí vymyslet, kam mají přijet, abychom se potkali. 

Vytáhl jsem tedy půjčenou powerbanku, zapojil a zjistil, že si s ní telefon nějak nerozumí. Jakmile se telefon zamkl, přestal se dobíjet. Celkem naprd, řekl bych. Díky, Pavle, za půjčení :-). Hodinky zatím držely, ty jsem řešit nemusel. 

Nasdílel jsem tedy Nikče polohu. Dala mi vědět, že na mě budou čekat v Ráztoce. Že to tam mají z Řeky 1,5 hodiny autem (to je neuvěřitelný). Byl jsem trochu zklamaný. Přál jsem si, aby byli už v Čeladné, ale pohoda. Nejsou tu jen kvůli mě. Avšak mezi mou polohou a Ráztokou je další, sakra velký kopec, který jsem musel zdolat.

Začal jsem i pročítat tu podporu od lidí na příběh, který jsem se snažil dávat na Instagram a FB. To mi moc pomáhalo. Tolik lidí to sledovalo – to bylo neuvěřitelný. Dodávalo mi to sílu.

Do Čeladné jsem dorazil před půl devátou ráno. Doplnil jsem vak na vodu, snědl další tyčinku, gel a kousky masa. Hlad jsem neměl, ale byl jsem už strašně unavený. Cítil jsem každý sval v nohou a neskutečně mě bolely. Začal jsem nenávidět cesty z kopce.

Naštěstí následoval další výstup, Čertův mlýn a Pustevny

13 hod., 27 min.

Čertův mlýn (1205 m. n m.) a Pustevny (1024 m. n m.)

Cestu na Čertův mlýn jsem znal z loňska, kdy jsem zde byl na dovolené a probíhal jsem nevědomky tou to částí trasy – opačným směrem. Pamatuji si, jak jsem si tenkrát říkal, že bych to nechtěl běžet nahoru, že je to pěkně nepříjemný. No a tak to letos nahoru běžím – tedy: jdu. 

Opět se jednalo o kombinaci cest. Asfaltka, a najednou přímo do lesa, nahoru, korytem potoka, cestou necestou. Po kamenech, přes kořeny. Naštěstí pro mě to bylo do kopce, kde nohy tolik netrpěly, jako při sestupech. 

Kopec byl zrádný. Už několikrát to vypadalo, že budeme nahoře, ale stále se stoupalo a stoupalo a bylo to nekonečný a prudký. Některé pasáže jsem si pamatoval z loňska celkem detailně a připomínal jsem si je tak.

Na vrchol – Čertova mlýna jsem se dostal asi v 10.20 hodin. Pak začala cesta znova klesat, pomalu, přímo na Pustevny. Minuli jsme vrchol Tanečnice a  kolem vyhlídky Stezka Valašska jsme se dostali na Pustevny, plné lidí – turistů. Kousek níže, na parkovišti byla časová brána a občerstvení.

Zde jsem nepohrdl obyčejným bílým rohlíkem s vysočinou, polévkou a čokoládou. Doplnil jsem vodu, napil se kofoly. Bylo to jak kopnutí. Dostal jsem do sebe tolik energie, že další pasáž se zdála snadnější. V nohách jsem však už měl cca 80 km. 20 zbývalo do cíle.

Začal jsem sestup do Ráztoky

Čertův mlýn: 15 hod., 25 min.
Pustevny: 16 hod., 12 min.

Ráztoka (580 m. n m.)

Asi v polovině kopce dolů mě našla Nikča. Vydala se mi naproti. Byla to neuvěřitelná vzpruha pro mě. Pro mé černé myšlenky, kde už jsem myslel jen na neustávající bolest nohou. Dovedla mě dolů, do Ráztoky, k další občerstvovačce. Zde byla už celá banda. Lucka s Pájou, ale hlavně Seth a Mates.

Kluci to zabalili na 30. km v Krásné. Jak sami uvedli, Seth na Travném prostě vypnul, dál se nedalo jít a Matěj s ním zůstal, dovedl ho do Krásné a zavolali si odvoz. Je to strašná škoda a bylo mi jich strašně moc líto. Musí to pro ně být těžké, ale přes to všechno mi na konci závodu udělali všichni neuvěřitelný support, který mě dovedl do cíle. Díky Lucce a Pájovi, kteří je svezli zpět do penzionu se ve zdraví dostali do civilizace. Ještě, že jsme je tam měli.

V Ráztoce jsem si dal kafe a kousek koláče. Pak jsem pokračoval dál, zpátky na stejný hřeben, ze kterého jsem seběhl s Nikčou. Ta, společně s Matějem mě další kus cesty doprovodili. Využil jsem zde také té možnosti, a zbavil jsem se zbytečné zátěže z batohu – rezervního oblečení, čelovek. Každý gram byl dobrý.

 16 hod., 59 min.

Radhošť (1129 m. n m.)

Na Radhošť jsem tedy pokračoval s Niki a Matějem, který si chtěl alespoň trochu spravit chuť. Varoval jsem je, že už se moc o běh nejedná, ale chápali to a byli s tím v pohodě. I přes to jsem se snažil nějaké úseky vždy popoběhnout. 

Stoupání bylo zase stejné. Kombinace asfaltky, pak prudký výstup lesní cestou. Naštěstí to do kopce stále šlo. Za pomocí hůlek, a morální podpory Nikči a Matěje jsem se vyškrábal na hřeben, pod Radhošť. 

Po cca 500 metrech krátké hřebenovky jsme dorazili ke kapli a sousoší Cyrila a Metoděje. Další časová brána a začalo opět další, pro mě již bolestivé a pekelné klesání po sjezdovce a lesní kamenité a blátivé cestě do sedla Pindula.

Niki s Matějem na mě již museli vidět, jak mě každý krok dolů bolí. Dá se říct, že jsem fakt trpěl. Chodidla a kotníky bolely, kolena také tak. Lýtka mi hořela. Byl to pro mě asi nejtěžší sestup, přitom v porovnání s ostatními sestupy nebyl tolik exponovaný.

18 hod., 3 min.

Pindula (550 m. n m.)

Do sedla Pindula jsem sešel společně s Niki a Matějem asi po hodině sestupu. Přede mnou byl poslední vrchol, který byl znám tím, že je již těžce na morál. V sedle byla poslední občerstvovačka. Čekali tam na mě i Lucka s Pájou. Připravili mi dokonce toast, který fakt hodně bodnul. Dal jsem si i hustou polévku a nějakou čokoládu. Doplnil jsem tekutiny a už jen s Niki jsem se vydal na poslední štaci.

19 hod. 12 min.

Velký Javorník (918 m. n m.)

Poslední kopec. Posilněn vývarem, toastem sladkým jsem se s Niki vydal na poslední vrchol Beskydské sedmičky. Sedlo jsme oběhli po silnici a za chvíli začalo stoupání mezi několika vrcholky. Kršla, Kyčera, Malý Javorník.

Jak jsem zmiňoval dříve, kopec je hodně na morál. Nicméně já už na to ani nemyslel. Rozhledna na vrcholu byla za chvíli vidět, avšak, když jsme se vydrápali na kopec, tak se ukázalo, že je až na dalším. Takže lehce dolů a zase nahoru. Pěkná houpačka.

Poslední stoupání přímo na Javorník jsem už ani necítil. Nějak to šlo. K rozhledně jsme dorazili v cca půl čtvrté. Měl jsem v nohách nějakých 96 km a 5500 metrů nastoupáno. Na jeden zátah. Takže předposlední pípnutí, fotka a hurá dolů.

Přede mnou byla poslední část, seběh do Frenštátu na náměstí, do cíle.

20 hod. 25 min.

Frenštát pod Radhoštěm (396 m. n m.)

A furt to bolelo. Tento sestup jsem si pamatoval také z loňska, kdy jsem zde byl na dovolené. Věděl jsem, že sestup je hodně prudký (některé pasáže) a prochází se lesem, serpentinami po úzké kamenité cestě. Teď už mě ostatní jen předbíhali. Už jsem neměl z čeho brát, abych tyto pasáže sbíhal. Niki mě doslova táhla – morálně.

Asi v polovině sestupu se klesání zmírnilo. Cesta se srovnala dalo se znova běžet. nevím jak, ale najednou jsem na to měl zase síly. Když to šlo, tak jsem prostě běžel, pak zase šel. Cesta se už jen vlnila.

No a poslední kilometr byl neuvěřitelný. Přeběhli jsme lávku, a vběhli do Frenštátu. Uklidil jsem si hůlky. Slzy se mi draly do očí. Musel jsem Nikče už tady poděkovat za to, že mě se doslova dotáhla. Asi bych to zvládl i bez ní, ale ne takto.

Viadukt. Alej. Silnice vedoucí k náměstí. Poslední zatáčka doprava. Bolest byla pryč. Niki se odpojila nechala mě si to užít. A já si to fakt užil. Před náměstím na mě čekala ta moje skvělá banda. Viděl jsem je, a hlavně slyšel. Matěje jsem slyšel snad tři sta metrů předem. U náměstí hloučky lidí, co povzbuzovali. Neuvěřitelný.

Oblouk, červený koberec. Poslední pípnutí a najednou byl konec. Zastavil jsem a najednou nebylo kam běžet. Podal jsem si ruku s Matějem a vydal jsem se zdolat poslední překážku, která znázorňovala každý vrchol celé trasy.

Ani jsem nevnímal okolí. Moc se to nedalo. Nahoru to šlo vystoupat. Pohled shora bych přál každému. Hlavně Matějovi a Sethovi, kterým se to nepodařilo, ale i Nikče, Lucce a Pájovi, kteří mi všichni neskutečně pomohli.

Nahoře jsem dostal pamětní medaili. Dolů jsem málem nesešel, ale trochu jsem to i hrál :-). Vypnul jsem aktivitu na hodinkách. Hidinky mi v tu chvíli oznámily, že mají přesně 0 % baterky. tož to bylo dobrý, ale klepal jsem se, abych aktivitu dokázal vůbec uložit.

Pak na pódium, pózování pro fotky – to bylo boží. Užíval jsem si to. Za těchto pár minutek to fakt stálo.

21 hod. 41 min.

No a to byl najednou konec.

Ve Frenštátě

Byl jsem úplně rozbitej. Cítil jsme každý sval na nohou, bolely mě ruce, ramena. Chodidla jsem už ani nevnímal. V tuto chvíli však ve mě převládala totální euforie z dokončení.

Může jít o obrázek 8 people, including Lucie Hurtová, Nikola Meluzínová, Honza Plíšek, Seth De Bolle and Matěj Řezáč , people standing a outdoors

Celá moje banda mi gratulovala. Dal jsem si kafe a za chvilku jsme se vydali na nekonečnou bolestivou cestu k autům. To mi udělali schválně, že auta nechali tak daleko.

Pak cesta zpět autem do Řeky, do penzionu. Docela problém byl se vydrápat do schodů na pokoj. No, a zkuste si po 100 km sundat kompresky. Pak sprcha a spát.

Večer

Dvě hodiny spánku. Probudil jsem se sám. Byl jsem i tak domluvený, že mě v osm vzbudí, abychom zašli na pivko a nějakou večeři. Před tím jsem hlad vůbec neměl, teď už ano. A velký. Zamítl jsem jít cca 700 m do vedlejší restaurace, a tak jsme zasedli v přilehlé minihospůdce.

Konečně jsem si dal pivo. Po sedmi měsících. A na rovinu: nic moc 🙂

Tatarák a mastný topinky mi doplnily pár chybějících kalorií. Ještě jedno pivko, trocha rumu, a za dvě hodinky jsme to zabalili a šli spát.

Resumé

Akce to byla neuvvěřitelná. Pročítal jsem si můj příspěvek, co jsem napsal v lednu. Měl jsem tam 4 cíle:

  • Přežít to – no, přežil jsem
  • Dokončit to – dokončil
  • Neposrat se z toho – neposral jsem se, i když …
  • Užít si to

A užil jsem si to maximálně. Každý metr tohoto závodu byl skvělý. Bolelo to jak sviň, ale závěrečná euforie to vše vyvážila.

Nepodařilo se mi splnit můj osobní cíl, dostat se pod 20 hodin, natož pod 18 hodin, v což jsme tajně doufal. Představa Matěje byla pod 15 hodin. To mi bylo jasné, že je nereálné. Ale nějak mi to vůbec nevadí. Jako selhání to neberu.

Na Start se postavilo kolem 1451 jednotlivců a do cíle jich došlo 1043. Dále pak 959 dvojic (1918 závodníků) a v cíli jich bylo 673.

Můj výsledek

Výsledný čas 21 hodin, 41 minut – můžeme brát jako odrazový můstek pro další zlepšení. Já osobně to tak budu brát. A s velkou pokorou.

  • 491. místo, muži i ženy, jednotlivci
  • 431. místo, muži
  • 160. místo v kategorii (36 – 45 let)

Nejsou to zázračná umístění, Ale před rokem, kdyby mi někdo řekl, že zvládnu 100 km s 5,5 tis převýšením v takovémto čase, asi bych si poklepal na čelo. Osobně jsem spokojený.

Poděkování

V první řadě musím poděkovat mojí rodině, že to se mnou, tu přípravu, vydržela. Času jsem tomu věnoval opravdu hodně. Ty naběhané objemy (cca 2000 km) před závodem se holt odběhat musí.

Dále děkuji Matějovi Řezáčovi. Připravil mi běžecký plán a vedl mě celým půlrokem přípravy. neměl to se mnou lehký, ale na rovinu, ani já s ním. Oba jsme dubový palice. Během přípravy mě dovedl zrychlit, zvýšit vytrvalost a zlepšit běžecký styl. To bych bez něho nezvládl.

Děkuji podpůrnému týmu, co se mnou byl v Beskydech. Celý tým mi to udělal mnohem snazší. Pomohl mi v krizích, ať už běžecky (Niki, Mates), tak supportem po cestě, (Seth, Lucka, Pája). Jste skvělí.

Děkuji celé bandě z Rozběháme Ústí, a Mentorgym, která mě na dálku podporovala reakcemi na příběh. Když jsem pak pročítal Vaše gratulace, bylo to úžasné.

Pár technikálií

Hodinky Garmin Forerunner 945 – skvělé, lehounké běžecké hodinky. Baterka vydržela po celou dobu závodu, a to je v běhu už přes rok a půl. Jediné, co mě fakt naštvalo je to přerušení aktivity z důvodu nesmyslné detekce pádu.

Batoh Evadict 15l – z Decathlonu – jsem naprosto spokojený. Posloužil dobře. dostatek prostoru. Asi bych uvítal více rozdělaných kapes uvnitř, ale na druhou stranu jsem táhl s sebou spoustu zbytečností.

Čelovka Fenix HL18R – není co vytknout. Světlo tak akorát. Vydržela po celou noc a ještě s přehledem má polovinu baterky. rezervní čelovku jsem ani nemusel vytahovat

Boty INOV-8 TERRA ULTRA G 270 M – zklamání. Během tréninku byly celkem v pohodě. Možná jsem si trochu lhal do kapsy, že jsou skvělé. Nejsou to žádné bačkůrky, nulový drop mi vyhovuje, to mám rád, ale tyto boty snad nemají absolutně žádné tlumení. Boty jsou pohodlné, široké, krásně drží na všech površích, nekloužou, mají záběr, ale prostě jsou tvrdé na dopad. Tenký jazyk – v pozdější fázi jsme cítil kudy vedou tkaničky. Musim se porozhlédnout po jiých.

Hůlky Leki Micro Trail – nejlepší kauf na závod. Poskytly mi perfektní podporu. Jsou lehounké, skladné. rukavičky mi vyhovují. Dostaly, chuděrky, pořádně zabrat.

Bunda Run Rain Kalenji – z Decathlonu – naprosto dostačovala. No, nepršelo, ale ráno mě zahřála.

Z další výbavy, co mi pomohlo: Kompresky Klimatex – úplný základ. Bezešvé spodní prádlo – k nezaplacení

Pár vizualizací

Trasa závodu

Download file: b7.gpx

Postup v závodě

Otevřít v novém okně

Přelet nad tratí

Similar Posts