Malý TEST na B7

Tak, dva měsíce tréninku mám za sebou. A poněvadž se držím striktně plánu, od Matěje, tak na dnešní den byla naplánovaná testovací trasa 46 km dlouhá po Českém středohoří. Naštěstí mě v tom nenechal samotného a vyhlásil veřejně soukromou akci.

Příprava

Příprava byla celkem jednoduchá. Prostě jsem si připravil jídlo: sušené hovězí vlastní výroby, oříškové tyčinky vlastní výroby a pár dalších drobností, lahve, vak na vodu, batoh, hůlky a bylo to. Matěj poslal trasu, takže nahrát do hodinek, nabít je, nabít telefon, sluchátka a tak nějak to bylo hotovo.

Ve skupině, kterou Matěj vytvořil se přihlásil Kája Vepřek, Seth a Míra, s tím, že si dají nějakou část trasy. Matěj samozřejmě byl součástí.

 Trasa

Trasu sestavil Matěj. Původně říkal něco o sedmi vrcholech, jako B7, ale ve Středohoří. Pak to byla osmička, a nakonec to vypadalo takto:

Download file: export (6).gpx

Celkem nás tedy čekaly tyto vrcholky:

  • Ovčín (431 m. n m.)
  • Košťál (481 m. n m.)
  • Holý vrch u Sutomi (458 m. n m.)
  • Oltářík (566 m. n m.)
  • Lipská hora (689 m. n m.)
  • Ostrý (553 m. n m.)
  • Milešovka (837 m. n m.)
  • Lovoš (570 m. n m.)

V plánované trase tedy bylo 8 vrcholů. Vzdálenost cca 46 km, zvlněné rovinky, plánované převýšení cca 1930 m. Takže slabounká polovina B7 co do vzdálenosti i výškových metrů (tam to hapruje ještě víc).

A jedeme

Matěj mě vyzvedl ráno asi v půl osmé. Předtím napsal Seth, že nejde, kvůli počasí – nebylo zrovna nejlépe. Vzali jsme si respirátory, vyplnili propouštěcí papíry, kvůli policii, kdyby nás zastavili a vyrazili jsme do Lovosic, k místu startu.

Na místě nás čekal Kája Vepřek a Míra Huja, který hned hlásil, že poběží jinam, jen na Lovoš. Matěj se ještě nějak doupravil, vzali jsme batohy a vyběhli jsme.

Já, Míra, Karel, Matěj

Ovčín

První zastavení byl plánovaný kopeček Ovčín. Jak již předem oznamoval Míra, hned v Lovosicích se odpojil a běžel na Lovoš. Já s Matějem a s Karlem jsme tedy vyběhli z Lovosic – směr Ovčín. V prvním stoupání jsem od batohu odpojil hůlky a začal jsem je používat. Celkem jsem si na ně již zvykl, a jsou to velké pomocnice.

Na něj jsme se dostali za cca 33 minut běhu. První kopec byl v pohodě, sice jsem funěli, ale na začátek bylo dost sil.

Vrchol Ovčín (431 m. n m.)
Výhled z Ovčína (Ovčínu)

Košťál

Dalším vrcholkem byl hrad Košťál. Na ten jsem si vzpomněl z předloňských společných výběhů.

Z Ovčína jsme seběhli na Zlatou stezku Zemí hradů, která nás vedla podstatnou část našeho výběhu. Samotný hrad Košťál stál kousek stranou, takže jsme museli z hlavní cesty seběhnout, vlastně vyběhnout – to kopce – jak jinak. K hradu jsme se dostali asi po hodině běhu. To nám začalo být jasné, že to úplně krátký výběh nebude.

Košťál (481 m. n m.)
Výhled z Košťálu

Holý vrch

Další zastávkou byl Holý vrch. Nevím proč jsem tomu začali říkat Lysá hora – hora to nebyla, byl to fakt holý vrch, na který jsme se dostali celkem rychle. Žádné extra stoupání tam nebylo, ale kopec stál za to. Krásný výhled.

Holý vrch ((458 m. n m.)
Pohled na Milešovku

Zatím se nám běželo dobře. Avšak pohledy kolem dokola, kde jsme viděli kopce, které nás čekají … Hlavně Milešovka v dáli – začali jsme se docela bavit. Vydali jsme se dál. Další zastávkou měl být Oltářík, jenže …

Plešivec

Měli jsme celkem dlouhý seběh po asfaltce ze Sutomi do Vlastislavi, kolem hrádků, kde jsme už taky jednou byli. Ve Vlastislavi jsme pak začali stoupat mezi baráky a dostali jsme se za obec, mezi obory. Běžel jsem asi 100 m před kulkama, a Matěj na mě volal, že mám zastavit u schůdků přes oboru.

Ještě před těmi schůdky mě Matěj předběhl. Přelezli jsme do obory (ano, smí se to) a vyběhli jsme krásný, neplánovaný, kopeček Plešivec, který nebyl v seznamu. Ale stálo to za to. Opět se nám ukázaly krásné výhledy.

Plešivec (477 m. n m.), v pozadí je Košťál

Oltářík

Pátým zastavením byla zřícenina hradu Oltářík. Dostali jsme se tam z obce Děkovka, za kterou jsem zabočili doleva, do lesa a následně do kopce. Že zde bylo bahno, asi nemusím dodávat. Zde jsme také potkali první turisty.

Vyběhli jsme nahoru. Od začátku běhu to bylo asi po dvou hodinách. Nahoře jsme udělali delší zastávku a najedli jsme se. Banáni, tyčinky, přesnídávky, voda, magnesium – samý mňamky.

Zde nás s Matějem už začal štvát Karel, jak si neustále chrochtal ve svých nových supr botách. Já na nahou opotřebované boty z Decathlonu, Mates starý IceBugy. Pomalu jsem začínal ty boty cítit. Ale Karlovo boty fakt super. Zařazuji si je do seznamu potenciálního obutí.

Oltářík (566 m. n m.) – výrazu si nevšímejte.

Lipská hora

Nyní následoval delší přeběh přes Lhotu, směrem na Medvědici, kde jsem předloni měli krásný “Výkluz z Medvědice”. K Lipské hoře jsme se dostali asi za půl hodiny (z Oltáříku) souvislého běhu. Stále jsme se drželi Zlaté stezky.

Tento kopec nám dal zabrat. Nezdálo se to, ale převýšení z odbočky bylo nějakých 120 m, ale terén byl strašnej. Kamenitá cesta. S Matějem jsme vzpomínali, jak jsme zde kdysi klouzali po ledu. Nahoru jsem se, stále ještě souvislým během, dostal jako první. A ta panoramata (Mámo, pocem). Úžasná.

Lipská hora (689 m. n m.)
Panorámata – nádhera

Zde už jsme začali pociťovat únavu. Měli jsme za sebou 2,5 hodiny čistého běhu, nastoupáno jsme měli cca 1000 m a v nohách asi 21 km. Takže jsme nebyli ani v polovině.

Ostrý

Seběhli jsme z Lipské hory zpět na cestu a pokračovali do Medvědice. Tou jsme proběhli a další obcí byl Kocourov. Zde se jezdí jeden za závodů Krále středohoří – Kocourovský triatlon – ten jsem taky nejel.

V Kocourově bylo zajímavé Intermezzo. Objevili jsme hospůdku (minipivovar) s otevřeným výdejním okénkem. Kluci si dali pivko. Já ne, nepiju (ach jo, ale chuť jsem sakra měl). Během pití pivka se přihnala přeháňka. Sněhová, dešťová – trvala si 5 minut a pak bylo zase dobře. Ale ochladilo se.

Pohoda, ne?

Matěj už vypadal, že toho má plný brejle. Karel a já jsme ještě drželi, ale taky už to nebylo úplně ono. Já cítil své špatné boty čím dál, tím víc. Kája si stále chrochtal 🙂

Po chvíli jsme pokračovali dál. Proběhli jsme Kocourovem a odbočili na silnici vedoucí do Milešova. Před královnou (Milešovka) nás čekal ještě jeden vrchol.

Matěj ho zde vynechal. Pokračoval po silnici. Já s Karlem jsem tedy běželi nahoru sami. Probíhalo se krásným listnatým lesem a za chvíli jsme byli na 553 m vysokém kopci se zříceninou hradu Ostrý.

Ostrý (553 m. n m.)
Nahoře je Královna a dole Lovoš

Klasikou už byly krásné výhledy. Pohled na poslední dva kopce plánované trasy byl docela zajímavý. Trochu nás děsila vzdálenost k nim.

Milešovka

Z Ostrého jsme s Karlem seběhli zpátky na silnici vedoucí do Milešova. Mě obecně dělají velký problém seběhy. To je jeden z cílů, které se musím naučit. Strašně moc mě to zdržuje. Karel mi utekl o cca 250 metrů, než na mě u silnice počkal. Tam jsem se ještě zdržel kvůli fotce Královny.

Nádhera

Ta výška nás však děsila.

Dostali jsme se do Milešova. Matěje jsme stále neviděli. Naše odbočka nám trvala cca 15 minut a Matěj zatím utekl. Dostihli jsme ho až za Milešovem, když jsme začali stoupat na Milešovku.

Karel zde řekl, že už má krizi a z běhu přešel do chůze. Já toho měl už taky plný zuby, a začal jsem praktikovat indiánský běh. Měli jsme za sebou asi 30 km. Únava už byla znát. Podstatná část teď probíhala po asfaltu, což pro mé boty nebylo zrovna ideální. Bolest a únava se stupňovala.

Společně jsme se dostali k rozcestí pod Milešovkou. Zde jsem se odpojil a začal indiánským během stoupat nahoru, Kluci už jen šli. Výstup byl pro mě docela náročný. Vzdálenost sice není nijak extrémní, ale sklon je docela vysoký a cesta kamenitá.

Nahoru jsem se od rozcestí dostal asi za 20 minut indiánského běhu. Byl jsem rád, když jsem byl konečně nahoře. Nicméně jsem si nepřipouštěl, že bych vzdal a nedokončil.

Na Milešovce (837 m. n m.)
Pohled z Milešovky

Nahoře jsem si sedl a dal se znovu do jídla. Dal jsem si další dávku sušeného masa, tyčinku, přesnídávku, gumové medvídky. Za chvilku se objevil Karel a po další chvíli i Matěj. Už na něm bylo vidět, že zde končí. Měl toho dost.

O jídlo jsem se s kluky podělil. Byl jsem rád, že jim chutnalo – hlavně maso :-). Začalo trochu sněžit a byla docela zima.

Matěj prohlásil, že končí. Měl informaci, že z UL vyjely naproti holky (Nikča s Jančou) a že nám míří naproti. Tak se s nimi domluvil, že ho naberou – holky přejížděly autem. Karel pak řekl, že také končí, že toho má dost. A tak jsme se rozloučili a já se vydal na poslední štaci, na Lovoš.

Lovoš

Vytáhl jsem tedy z batohu sluchátka a společnost při seběhu z Milešovky mi dělali už jen Dire Straits. Vzpomněl jsem si, jak jsem zde trpěl asi před půl rokem, kdy jsem sem zaběhli se Sethem a Peťou Teplíkem z Větruše. Seběhy mi prostě nejdou. Ale nyní jsem běžel svým pohodovým tempem a docela to utíkalo.

As po deseti minutách seběhu jsem viděl dvě osoby, ze kterých se vyklubaly naše holky. Janča s Nikčou. Paráda. Moc rád jsem je potkal. Šly nahoru na Milešovku, ale otočily se se mnou a seběhli do Velemína. Dokonce jsem od nich dostal dary: Margotku a mango. To bylo super.

Super setkání

Do Velemína mi holky dělaly společnost, což mi vyhovovalo. Krásně to odsýpalo. Asi za půl hodinky jsme tam byli. Nikča se domluvila telefonicky s Matějem, který nakonec chtěl, ať pro ně holky zajedou do Bílky 🙂 Měkkoni. :-). S holkami jsme se tedy ve Velemíně rozloučil, znovu zapnul sluchátka a běžel jsem dál, směr Lovoš.

Proběhl jsem Chotiměří a dostal se do Opárenského údolí. Měl jsem tady toho už plný zuby a přemýšlel jsem, zda se na Lovoš už nevykašlat, neproběhnout údolí a Lovoš tak oběhnout. Nakonec ne. Vydal jsem se na poslední stoupání. Už to ale bolelo. Hlavně chodidla z bot. Musím to nějak vyřešit.

Posledních 5 km stoupání z Opárenského údolí na Lovoš mi trvalo asi 40 minut. Bylo to pomalé. Únava už byla vysoká. Opět jsem praktikoval Indiánský běh. Nakonec jsem se nahoru dostal.

Vyšlo to dokonce tak, že na Lovoši jsem mel uběhnutý právě maraton. 42 km a asi 200 m. trvalo to 5 hodin, 18 minut – ale 2200 m výškových, takže já jsem spokojený.

Lovoš (570 m. n m.)
Tam jsme dneska taky byli

Nahoře jsem snědl Mango – paráda – díky Jani. Nakoplo mě to. Dopil jsem zbytek magnesia. A za chvíli jsem se vydal na seběh do Lovosic.

Konečně Lovosice

Dolů jsem se dostal druhou stranou kopce. Klikatá cesta vedla lesem dolů a klesání skončilo prakticky až na úplném konci, u nádraží. Zde jsem předpokládal, že bude čekat Matěj, ale nebyl tam. Nicméně jsem mu napsal a ta tři minuty se objevil.

Nasedl jsem do auta a mel toho fakt tak akorát.

Resume

Interně jsem si běh nazval Peklo Středohoří. Kopců bylo fakt hodně. Takovou vzdálenost jsem ještě neběžel, natož takové převýšení, během jednoho výběhu. Když si představím, že B7 je ještě jednou a kus tolik … no nazdar.

Ze začátku se mi běželo dobře. Až k Milešovce do bylo v pohodě, cítil jsem jen ta chodidla z nevhodné obuvi, ale únava nebyla tak veliká. Celkem mě vyčerpal výstup na Milešovku a poté přeběh z Velemína (už zase sám) na Lovoš. To už jsem byl hodně unavený a na boty jsem už nadával.

Na druhou stranu, čekal jsem, že to odnesu mnohem hůř a trochu jsem počítal i s tím, že to ani nezvládnu. Nicméně dva měsíce tréninku mělo něco do sebe. Pro sebe si mohu říct, že jsem to zvládl se ctí. Doběhl jsem, nevynechal žádnej kopec a dal celou tradu, dle plánu.

Věřím, že další fáze tréninku mě zase posunou o kus dopředu. Vyřeším boty, přičemž věřím, že je nyní již mít, dal bych to lépe.

Horší to je s kaloriemi. Tento výdej jsem prostě do večera nedokázal dojíst. Chybí mi asi 10 000 kJ. To nebude mít trenér radost.

Trocha statistiky

Délka: 45.85 km
Nastoupáno: 2 204 m
Doba běhu: 5 hodin 38 minut
Prům. tempo: 7.23 min/km

Download file: activity_6542511455.gpx

Tak zas někdy

Similar Posts